Zákon o církevních restitucích se v Česku stává dalším útesem, na kterém může křehká vládní koalice ztroskotat. Právem. Morální povinnost kompenzovat majetek ukradený komunisty je nezpochybnitelná, a je trapné, že k tomu za téměř dvacet let stále nedošlo.
Platí to však pro obě strany. Pro stát, který dávat nechtěl, stejně jako pro církev, která při vymáhání majetku budí dojem ztráty soudnosti, napsal dnes slovenský list Sme.
Zablokování restitucí v parlamentu, ohlášené vnitrostranickou opozicí vládní ODS, je zjevně motivováno nejen péčí o peníze státu, ale i snahou zavařit současnému šéfovi strany a vlády Topolánkovi.
To však nic nemění na tom, že dohoda dojednaná mezi vládou a církvemi smrdí nejen politickým kšeftem a vydíráním od koaličních křesťanských demokratů (což by bylo ještě v rámci politických obyčejů), ale i konfliktem se zákony a ústavou.
Alespoň pokud bude hodnota odškodnění vypočítávána podle jiného, pro církve výhodnějšího klíče, než v případě ostatních restituentů.
Smíru nepřeje ani postoj katolické církve, o níž jde především. Ta prostřednictvím svého nejvyššího představitele kardinála Vlka v podstatě postavila stát před ultimátum: buď tato, pro nás velice a pro stát méně výhodná dohoda, anebo další jednání nemají smysl.
Netrpělivost prelátů, které po listopadu 1989 stát často vodil za nos, je pochopitelná. Přesto by se neměli chovat, jako by jim záleželo jen na utvrzení proticírkevních nálad převládajících v české společnosti od 19. století.
Dohodě se státem a zlepšení jejich obrazu by pomohlo, pokud by žádali tolik majetku, kolik potřebují na zajištění nezávislosti na státu, na plnění svého poslání, a kolik dokážou i reálně využít.
Víc jmění jim v zemi, kde rychle ubývá věřících, ani tak nijak nepomůže.
Foto: ČTK a Sme
