Naděje na internetovou ozvěnu arabských revolucí šířící se globálním prostorem do jiných částí světa se zatím příliš nenaplnily, i když zejména autoritářské státy na území bývalého Sovětského svazu jen špatně skrývají obavy před náporem twitterové epidemie.
Administrativní zásahy proti internetovým aktivitám opozice nebo nezávislým blogerům se s výjimkou pobaltských států objevují ve všech postsovětských zemích včetně Ruska, Ukrajiny nebo relativně demokratického Kyrgyzstánu. Ke zcela otevřenému boji proti nezávislému internetu se ale zatím odhodlaly jen režimy v Bělorusku a Ázerbájdžánu.
V obou těchto zemích se vůle mladé generace bojovat s nedemokratickým režimem spojila s relativně vyspělou komunikační infrastrukturou. Výsledkem je v obou případech několikatisícové virtuální společenství nezávisle uvažujících a jednajících lidí, kteří nepatří k disentu a ve valné většině ani nehodlají být součástí "oficiální" opozice. Vadila jim jen oficiální propaganda a lákala je možnost vést diskusi tam, kam stát zpočátku ani nedosáhl.
Postsovětské protesty
Když ale v Bělorusku a v Ázerbájdžánu twitterové výzvy přivedly do ulic stovky demonstrantů, jejich troufalost v obou případech tvrdě ztrestala policie. Ázerbájdžánský režim prezidenta Ilhama Alijeva posílá twitterové aktivisty do vězení pod nejrůznějšími záminkami počínaje držením drog a konče nepovoleným podnikáním.
Hlavní organizátor protestů Bachtijar Hadžijev byl v květnu odsouzen ke dvěma letům vězení. Ázerbájdžánská tajná služba se naučila monitorovat internetové diskuse a organizátory veřejných protestů už nyní zatýká většinou ještě dříve, než se demonstrace uskuteční.
V Bělorusku vzešly twitterové protesty z internetové komunity minských studentů a rozbuškou se stalo drastické zdražování vyvolané inflací a hlubokou měnovou krizí. Přes Twitter mladí lidé svolávají do běloruských měst "mlčenlivé" demonstrace, jejichž účastníci dávají najevo svou nespokojenost jen občasným zatleskáním. V Minsku, Hrodně, Mogilevě, Brestu, Vitebsku a dalších městech se už do těchto akcí zapojily tisíce lidí.
Jak v Baku, tak v Minsku režim označuje twitterové nespokojence za zahraniční agenty. V Ázerbájdžánu je prý podněcuje sousední Arménie, s níž má Ázerbájdžán nevyrovnané účty kvůli sporu o Náhorní Karabach. Běloruský režim zahraničního podněcovatele protestů zatím přímo neoznačil, kritika médií ale míří do Moskvy a do Varšavy. Polsko, ovšem v poslední době stále silněji i Rusko, nešetří na adresu prezidenta Alexandra Lukašenka kritikou a vyzývá ho k demokratickým reformám.
Boom mládeže
Vliv twitterové komunikace na revoluci v arabském světě a před dvěma lety také na mohutné protesty v Íránu je citován často. Twitteru je připisována rychlost politických změn, k nimž se podařilo dospět v Tunisku a v Egyptě. V několika týdnech se tam zdařilo něco, oč se "klasická" opozice snažila roky. Vysvětlení lze hledat v demografických údajích: v jedenácti arabských státech a v Íránu se podíl občanů ve věku do 25 let pohybuje od 42 procent (v Tunisku) do 65 procent (v Jemenu). V těchto zemích tedy nechybí generace schopná a ochotná využívat novou a levnou technologii.
Mezi komentátory ale začíná přibývat těch, kteří vyvracejí některá nadšená tvrzení o revoluci, již bez jakékoli jiné pomoci vyvolaly nové informační a komunikační nástroje. Vracejí se k tomu, že pravou příčinou revolucí je především politický kontext a že jejich úspěch závisí na okolnostech přesahujících prostředky, jež revolučním projevům napomohly. Twitter pak považují především za nástroj, který občanům totalitních režimů umožnil rychle se zorganizovat.
