Španělská socialistický premiér Zapatero bojuje v nedělních volbách o mandát pro další období. V průzkumech sice mírně vede, v řadě směrů silnějším protivníkem než konzervativní opozice je pro něj ale mocná katolická církev.
Do čela boje proti liberálním reformám, které socialisté během své čtyřleté vlády zavedli, se postavil sám madridský arcibiskup, kardinál Antonio María Rouco Varela.
Premiér Zapatero a jeho laicismus podle arcibiskupa podkopávají samotné základy katolického Španělska. Prosazuje prý životní styl, který nemá úctu k životu a „radikálně relativizuje" instituci manželství, rozohňoval se Rouco před davy, které na shromáždily na jím svolané protivládní demonstraci v Madridu.
Španělsko patří v Evropě k zemím, kde je katolická církev nejvlivnější. Přestože je země podle ústavy z roku 1978 nábožensky neutrální, ke katolickému vyznání se stále hlásí 90 procent populace a celá třetina pravidelně navštěvuje bohoslužby.
Premiér se proto snažil popudit si ji svými modernizačními plány co nejméně. Socialistická vláda má sice na kontě reformu rozvodového řízení, legalizaci homosexuálních sňatků a zavedení občanské výchovy ve školách, děti ale stále povinně chodí do hodin náboženství.
Vláda se také raději zatím nepustila do přípravy zákonů na legalizaci eutanazie či prodloužení doby, během níž je možno provést potrat. Do církevních kapes po vládní reformě také putuje větší procento z daní z příjmu. Smír kněžstva s vládou se přesto nekoná.
Arcibiskup Rouco proti socialistickému kabinetu nasadil mocné páky: kazatelny a katolická média. Věřícím se při návštěvě bohoslužeb dostává rady, aby svůj hlas dali jen takové straně, „která chrání lidský život od početí až do jeho přirozeného konce."
Prakticky to znamená volit lidovou stranu a jejího předsedu Mariana Rajoye. Lidovci jsou tradiční katolickou základnou.
Španělský deník El País překřtil pravicovou ultrakatolickou kliku, která usiluje o pád socialistické vlády na „teocons" (jde o narážku na americké neokonzervativce, přezdívané „neocons").
Premiér Zapatero musí doufat, že kardinálovo hřímání probere i tradičně vlažnější levicové voliče a dostaví se k urnám v co největším počtu. Podařilo se to již v roce 2004. Rozhodujícím impulsem byla tehdy nespokojenost s iráckou politikou lidovecké vlády a šok z teroristických útoků v Madridu.
Foto: AP
