Brity čeká po týden staré megasvatbě prince Williama a Kate další významná událost, která se tentokrát dotkne jejich životů více. V referendu budou rozhodovat, zda změní svůj věhlasný většinový volební systém. Podobné celostátní referendum se v Británii uskutečnilo naposledy v roce 1975, kdy země rozhodovala o vstupu do Evropského společenství.
Londýnská vládní koalice je na nože. Součástí loňské koaliční dohody mezi konzervativci Davida Camerona a liberálními demokraty Nicka Clegga bylo vypsání referenda, jež by tradiční většinový volební systém nahradilo novátorským modelem alternativního hlasování. Potíž je v tom, že každá z vládních stran si přeje opačný výsledek a nevyhnutelná porážka jedné či druhé z nich oslabí pozici příslušného stranického šéfa.
Proslulý britský většinový volební systém, kdy v jednomandátových obvodech "vítěz bere vše" po jediném kole voleb, mnozí považují za neodmyslitelný rys westminsterského parlamentarismu. Je ideálně uzpůsobený pro zápolení dvou velkých stran (v dnešní době konzervativců a labouristů), které se střídají u moci a sestavují jednobarevné kabinety s většinovou podporou v parlamentu, případně jejich stínové protějšky. Předností systému je jasně vymezená vládní odpovědnost, kdy se z porušení předvolebních slibů nelze vylhat poukazem na nezbytnost koaličních kompromisů. Výjimečně ovšem dojde k patu; jako loni, kdy uspěl trucovitý třetí vzadu (liberální demokraté).
Výsledkem nezvyklé situace bylo sestavení prvního britského koaličního kabinetu od druhé světové války. Negociačním trumfem, který nakonec přesvědčil zdráhavé liberální demokraty, aby dali všanc neposkvrněnou reputaci a vrhli se do kalných vod koaliční politiky, bylo referendum o zavedení nového volebního systému, který by posílil váhu "třetích" stran.
Systém zohledňující další strany
Prosté většinové volby, kdy k zisku mandátu v daném obvodě stačí obdržet víc hlasů než ostatní, by v případě úspěchu referenda nahradilo tzv. alternativní hlasování, kdy je zapotřebí alespoň nepřímá podpora přes poloviny voličů. Ti by za tímto účelem na hlasovacím lístku označovali kandidáty podle pořadí svých preferencí. V případě, že žádný z nich rovnou nezíská absolutní většinu, by se postupně přerozdělily druhé a další hlasy voličů nejméně úspěšných stran, dokud se zisk některého z kandidátů nepřehoupne přes padesát procent. Teoreticky jde o jakési okamžité druhé kolo, přičemž se voliči k urnám již nemusejí obtěžovat.
Popsaný model byl pro liberální demokraty lákavý, neboť podle průzkumů obvykle bývali přijatelnou "druhou volbou" pro voliče řady ostatních stran. Kdyby se alternativním hlasováním volilo už loni, podle propočtů univerzity v Essexu by volby ve třiačtyřiceti obvodech měly jiného vítěze, přičemž ve třiatřiceti případech (77 %) by jím byli liberální demokraté. Konzervativci by na novátorském modelu hlasování naopak tratili, protože vyjma jejich vlastních voličů už je nikdo moc nemusí. Jejich nejvážnějšími konkurenty v tradičních voličských baštách na jihu Anglie navíc mnohdy bývají právě liberální demokraté, nikoli labouristé.
Neúspěch referenda by liberální demokraty připravil o klíčovou motivaci k účasti v koalici. Změna volebního systému měla umlčet pravověrné stranické reptaly, kteří předsedovi Cleggovi vyčítají kdejaký kompromis coby flagrantní porušení předvolebních slibů. Řada stranických srdcařů navíc kampaň k referendu pojala jako návrat k protikonzervativním kořenům a příležitost k oživení široké lidové fronty nalevo od středu. I jinak umírněný předseda Clegg se nakonec nechal unést rozjitřenou atmosférou a zastáncům tradičního volebního systému nadává do dinosaurů.
Nynější referendum je teprve druhým celostátním plebiscitem v britských dějinách (prvním bylo hlasování o přistoupení k Evropským společenstvím v roce 1975). Jde navíc o vůbec první celobritské referendum, které není pouze poradní, nýbrž právně závazné, bez ohledu na výsledek.
Účast referenda bude nízká
Ve Walesu a Skotsku navíc na rozdíl od Anglie probíhají souběžně volby do autonomních zastupitelstev a relativně víc lidí se tak nepochybně dostaví k urnám v "keltské" periferii, která konzervativcům není nakloněna. Lord Forsyth, někdejší konzervativní ministr pro záležitosti Skotska, temně naznačil "zmanipulovaný" scénář, kdy většina anglických voličů navrhované změny odmítne, načež těsný výsledek zvrátí hojněji hlasující Skotové s Velšany. Reakční kruhy v Anglii by v takovém případě mohly opět zpochybňovat účelnost Spojeného království. Už nyní se jim protiví, že voliči z autonomního Skotska rozhodují v celobritských volbách o záležitostech neautonomní Anglie.
Opoziční labouristé z povzdálí škodolibě pozorují bratrovražedný boj v rámci vládní koalice. Oficiálně se nepřiklonili ani na jednu stranu referenda. Někteří pokrokáři jsou instinktivně nakloněni změně a tetelí se představou rozběsněných reakčníků, jiní preferují zamítnutí návrhu coby způsob ponížení proradného Nicka Clegga. To je paradoxně i motivace některých jeho dosavadních voličů, kteří jsou zklamáni koaličními kompromisy. Více se jim zamlouvala ideologická čistota opozičních lavic. Zmařením dosud největší šance na posílení třetích stran by na dlouhá léta zahnali přízrak nehezkých koalic.
