Drene Markgjoniová strávila 12 let v táboře těžkých prací - byla takto potrestána za pokus svého snoubence uniknout před albánským režimem, který patřil k nejrepresivnějším a nejizolovanějším na světě. Tehdy přísahala, že už nikdy nebude pro nikoho znovu takhle trpět. Slíbila, že zapomene na sex a manželství po zbytek svého života, a prohlásila se za muže.
To se stalo před šesti desítkami let. Nyní je jí 85 let, má nakrátko ostříhané vlasy, je oblečená do mužské modře pruhované košile a černých kalhot a návštěvníkům mužně potřásá rukou. Způsob, jakým chodí, její sebejistá gesta, všechno je na ní maskulinní.
Jen její hlas, měkký a ženský, prozrazuje, že patří k posledním přísežným pannám v Albánii - ženám, které se oblékají a jednají jako muži a stejně tak je s nimi zacházeno. "Jsem takhle šťastnější. Nelituji vůbec ničeho. Ani vlasů na hlavě," říká.
Ve striktně patriarchální společnosti, kde po staletí žena neměla fakticky žádné postavení, si přísežné panny užívají stejných práv a úcty jako muži. Mohou dědit majetek, vydělávat si na živobytí a zasedat ve vesnické radě, i když v ní nemají právo hlasovací.
Za tato privilegia ale platí. Zasvětily se celibátu a nikdy nemohou mít sexuální vztahy. A už nikdy se znovu nestanou ženami.
Žádné oficiální údaje neexistují, ale podle Antonie Youngové z Bradfordské univerzity ve Velké Británii, která tento fenomén zkoumala přes deset let, začátkem 90. let minulého století žila v Albánii asi stovka přísežných panen. Toto číslo je dnes určitě mnohem nižší, jelikož tato tradice i ženy ochotné takto žít vymírají.
Důvody pro to stát se přísežnou pannou mohou být praktické - například hlava rodiny umře bez mužských dědiců. Nebo emoční - žena se nechce vdát za muže, který jí byl vybrán.
V Albánii, především na chudém venkovském severu, bylo takřka nepředstavitelné, že by žena zůstala svobodná a žila sama.
Jakmile se však Markgjoniová stala mužem, získala i svobodu. Může si vydělávat na živobytí a jíst a pít s muži, místo aby byla vykázaná do prostoru kuchyně. A může si užívat i dvou zvyků, jež jsou jinak běžným albánským ženám zapovězené: kouřit a nosit hodinky.
Drene pracovala jako mladá v truhlařině, zemědělství a na stavbě. Hrdě říká, že nosívala betonové desky, na něž je běžně zapotřebí síly dvou mužů. Pracuje stále, i když teď je její práce méně fyzicky náročná: vyrábí růžence pro svůj katolický kostel v severoalbánském městě Skadar. "Získala jsem si mnohem větší úctu svých lidí, své rodiny," říká.
Tradice přísežných panen pochází z kanunu, středověkého zákoníku, který se předával ústně z generace na generaci, dokud nebyl zakotven začátkem 20. století v písemné podobě. Překračuje náboženství, jelikož přísežné panny se vyskytují ve většinové muslimské komunitě, stejně jako mezi menšinovými katolíky i ortodoxními křesťany.
V albánské společnosti, v níž dominují muži, žena de facto nemá žádná práva: podle kanunu "je žena jako měšec, je stvořena, aby strávila celý svůj život v domě svého manžela". Nemůže dědit majetek a její práce je omezena na péči o děti a domácnost.
Antropologové upozorňují, že se tradice přísežných panen s důrazem na celibát nerovná homosexualitě, jež v Albánii nebyla legální až do 90. let.
"Je to jakýsi druh opačného extrému," vysvětluje Youngová. "Na jednu stranu tyto panny podporují patriarchát, protože podporují pocit, že v čele musíte mít muže, a tyto ženy se mohou stát muži." Na druhé straně "to může být jakási oklika pro ženy, které mají homosexuální sklony", dodává.
Obvykle bývala za přestupem mezi "panny" společenská příčina, například když v rodině nebyl dostatek mužů, ale v poslední době se to stále více stává z rozhodnutí ženy.
Rachotivý hlas a svérázná chůze jsou typické pro Dianu Rakipiovou, která pracuje jako bezpečnostní ostraha na klinice v přímořském městě Drač. Říká, že vždycky vypadala jako chlap. Je jí 54 let a čapku strážníka mimo službu vyměňuje za vojenský baret. Nikdy se prý příliš jako dívka necítila.
"Nikdy jsme nenosila sukni. Nikdo mi to nevnucoval, nikdo mě nenutil nosit tohle oblečení. Vybrala jsem si to," zdůrazňuje.
Její ortodoxně křesťanská rodina její rozhodnutí respektovala a ona se nyní těší úctě svých příbuzných i komunity. Nikdo nezpochybňuje její právo na způsob živobytí, jaký si vybrala. "Nikdo si nedovolil se mě zeptat, proč jsem se nevdala. V mé rodině mě považují za číslo 1."
Tohle je poslední generace přísežných panen, tvrdí profesorka Aferdita Onuziová z výzkumného institutu pro kulturu, antropologii a umění v Tiraně. V Albánii dnes ženy vstupují do parlamentu, ministerstev i do řad policie.
Když byla Qamile Stemová dítě, ve vesnici Barkanesh, vklíněné v horách nad severním městem Kruje, žily dvě přísežné panny. Qamile, nejmladší z devíti děvčat, se rozhodla zůstat a starat se o matku poté, co se tři její starší přeživší sestry vdaly a odstěhovaly.
Nyní je jí 88 let, obléká si baňaté kalhoty s černou kazajkou přes košili a na hlavě nosí tradiční bílou vlněnou čapku severoalbánských muslimských mužů. Stemová je poslední přísežnou pannou v Barkaneshi. Prožila svobodnější, i když osamělejší život, připouští.
„Hovořila jsem s muži, cestovala jsem s muži, dokonce jsem škádlila ženy. A když jsem tancovala, tancovala jsem jako muž."
Její rodina k ní má neutuchající respekt a ona sama nelituje. "Rozhodla jsem se nikdy neprovdat a na toto rozhodnutí si nestěžuju. Zejména dneska, kdy všichni staří lidé jsou sami. Já jsem sama. Nelituju. Protože jejich děti odešly a ty páry se ode mě neliší."
Foto: AP, archiv
