Muriz Jukić v myšlenkách znovu prožívá okamžik, kdy jeho traktor loni v zimě najel na pozemní minu, která explodovala a její odletující šrapnel mu vyrazil oko. "Zdává se mi o tom záblesku a budím se celý propocený," vypráví třiačtyřicetiletý Jukić, který byl těžce zraněn, když sháněl dřevo na otop nedaleko svého domu ve vesnici Vitinica na severovýchodě Bosny.
Třináct let poté, co válka v Bosně skončila (1992-1995), padne minám za oběť řada lidských životů. Podle mezinárodní dohody měla být Bosna zbavena min do března 2009. Místo toho se termín na likvidaci zbývajících 220 tisíc min a jiných nevybuchlých náloží, které představují vážné nebezpečí pro školáky, zemědělce, lovce, turisty a lesníky, posunul o dalších deset let.
Odborníci v evropském státě nejvíce zamořeném minami připouštějí, že nebezpečné výbušniny stále ještě představují hrozbu na ploše více než 1550 kilometrů čtverečních. Od skončení války si miny vyžádaly 1665 obětí. V roce 2008 zahubily 19 lidí a 18 jich hrůzostrašně zmrzačily.
"Likvidace této hrozby není tak nemožný úkol, jak jsme si kdysi mysleli," říká výkonná ředitelka ženevské Mezinárodní kampaně za zákaz nášlapných min (ICBL) Sylvie Brigotová. Podle ní je možné zbavit se všech těchto zákeřných zbraní, ovšem za předpokladu, že na to bude dost peněz. Ale podle dokumentů a interview s předními činiteli koordinujícími toto úsilí Bosna dostává pouze asi třetinu z 50 milionů dolarů ročně, které země podle premiéra bosenské ústřední vlády Nikoly Špiriče tato zbídačelá balkánská země potřebuje, aby se min do roku 2019 zbavila.
Zkontrolovat a vyčistit přibližně čtvereční metr podezřelého území stojí 2,5 dolaru, což je víc než nynější cena některých pozemků. Zdá se to být málo, dokud si neuvědomíte, jak rozlehlé oblasti Bosny je třeba prozkoumat a vyčistit, aby byly bezpečné. Se vším všudy lokalizace a odstranění jediné miny přijde na 10 tisíc dolarů.
Na rozdíl od mnohých jiných krizových oblastí ve světě, kde vojáci kladli miny a kde vojenské záznamy detailně popisují, kde byly nastraženy, musí se Bosna vypořádat s "gerilovými minovými poli", o nichž existují jen povšechné záznamy. Typický doklad podle Ahdina Orahovace z národního centra pro odstraňování min vypadá asi takhle: "Tři miny tři metry od jabloně. Když se tam ale vypraví pyrotechnici, najdou místo někdejšího sadu les. A jediné, co víme, je to, že se tam někde skrývají tři miny."
"Je to ten největší problém na světě," konstatuje Orahovac a ukazuje na velkou mapu pokrytou shluky barevných teček. Modré označují už odminované zóny, červené ty dosud zaminované. A červených je tam spousta.
Salih Hadžić je jedním z neohrožených pyrotechniků, kteří se snaží, aby se to změnilo. Oblečen do ochranné vesty, helmy s ochranným hledím a zelených bavlněných kalhot se skvrnami od hlíny pročesává s pípajícím detektorem kovů svahy na okraji Sarajeva. Tady, na dohled od kancelářských budov a mešit metropole, pyrotechnici nedávno objevili jeden z nejvražednějších typů miny - PROM. Taková mina vyskočí několik desítek centimetrů do vzduchu a teprve pak exploduje a rozpráší úlomky, které zahubí vše v okruhu 50 metrů.
"Musím se hodně soustředit. Kdybych myslel na něco jiného, mohlo by to pro mě být osudné," vysvětluje Hadžič, který má zakázáno pít alkohol, spát chodí v deset hodin večer a pracuje v bolestně pomalu se vlekoucích třicetiminutových intervalech, po nichž následuje povinná přestávka.
"Ale když jdu po práci domů, vím, že jsem dobyl dalších pár čtverečních metrů území, kde si mohou hrát děti, kde nikdo nebude zraněn nebo zabit," libuje si.
Foto: landminesurvivors.org, archiv
