První světová válka je historiky brána jako konflikt, který do té doby neměl obdoby. Mohl za to vývoj techniky i milionové ztráty na lidských životech. Do války se zapojil celý svět, ať již na straně mocností Dohody, reprezentovaných Francií a Velkou Británií, tak na straně ústředních mocností, kterou zastupovalo Rakousko-Uhersko a Německo. Nevyčíslitelné byly materiální ztráty, se zemí byly srovnány města i továrny. Ještě v současnosti můžeme na místech nejkrutějších bojů pozorovat poničenou krajinu.
Po čtyřech letech hrůz a strádání byl konflikt v roce 1918 ukončen. Rok nato byly podepsány mírové smlouvy. Nejznámější z nich, Versailleská mírová smlouva, podepsaná s poraženým Německem, vstoupila v platnost přesně před sto lety, tedy 10. ledna 1920. Ale Evropa si míru neužívala dlouho. Za necelých dvacet let zasáhl starý kontinent další ničivý konflikt, který Evropu již nadobro zbavil významného postavení ve světě, a její roli přebraly "mladé" Spojené státy.
Po konci první světové války bylo Německo prohlášeno za hlavního viníky ničivé války. Dohoda přinutila Německo přijmout přísné podmínky stanovené Versailleskou mírovou smlouvou. Vedle ztráty kolonií přišlo i o území v Evropě. Francie dostala nazpátek Alsasko- Lotrinsko. Nejvíce však Německo poškodily vojenské sankce. Jeho armáda nesměla čítat více než sto tisíc mužů. Všeobecná branná povinnost byla zakázána a ve vlastnictví armády nesměly být žádné tanky nebo těžké zbraně.
Podmínky, které bylo Německo nuceno přijmout, byly velmi tvrdé. Nejzarputileji proti Německu vystupovala Francouzská republika. Ta se obávala dalšího možného konfliktu a chtěla Německo co nejvíce oslabit. Francii se její záměr povedl, Německo oslabené opravdu bylo, avšak to právě vedlo k další válce, která byla ještě ničivější než ta první.
Součástí podpisu mírové smlouvy byl také vznik Společnosti národů, předchůdce dnešní Organizace spojených národů (OSN). Založit Společnost národů byl nápad amerického pokrokového prezidenta Woodrowa Wilsona. Úkolem organizace bylo zabránit dalším válečným konfliktům pomocí diplomatického vyjednávání. Členy Společnosti národů se stalo šestadvacet států včetně Československa. Důvodem, proč se organizaci dalším konfliktům vedoucím k druhé světové válce zabránit nepovedlo, byla absence Německa a Spojených států.
I když byl americký prezident iniciátorem vzniku této organizace, Kongres USA pakt Společnosti národů nikdy neratifikoval. Amerika ještě nebyla připravena na zapojení do mezinárodního dění. Sám prezident Woodrow Wilson tuto skutečnost bral jako osobní prohru, což se podepsalo i na jeho zdraví a nedlouho nato zemřel.
Vysoké reparace a nástup Hitlera
Jednou z podmínek, které ustanovila Versailleská mírová smlouva poraženému Německu, bylo placení vysokých reparací. Komise stanovila finální částku, kterou Německo musí zaplatit státům Dohody, na 269 miliard zlatých marek, což již v té době většina ekonomů brala jako přehnanou částku.
Historici se domnívají, že ekonomické problémy Německa způsobené placením vysokých reparací vedly k politické a hospodářské krizi Výmarské republiky. Německo bylo v tomto období na hranici bankrotů. Hned po konci války ho zasáhla hyperinflační vlna, kdy se hodnota bankovek měnila z hodiny na hodinu. Postupem času neměly běžné bankovky žádnou cenu. Lidé si s nimi tapetovali zdi nebo je pálili. Výmarská republika první ekonomickou krizi ještě překonala, ale druhá ve třicátých letech se jí stala osudnou.
V tuto dobu se na scénu dostal i Adolf Hitler. Voliči v Německu byli situací v zemi velmi frustrovaní. Ekonomická situace byla žalostná a většina Němců cítila nespravedlnost versailleského míru a volala po nápravě. Právě proto se mnozí upnuli k myšlence "Velkoněmecké říše." A přesně na to odpovídala i německá nacistická strana (NSDAP). Slibovala navrácení tradičních hodnot, radikální ekonomické reformy, které zaručí i plnou zaměstnanost, a především se zavázala, že její vláda bude funkční a efektivní namísto "bezzubého" výmarského politického systému.
Všechny tyto sliby byly pro německé obyvatelstvo, které bylo ekonomicky i psychicky vyčerpané, velmi lákavé. Hitlerova strana si tak během pár let získala velkou oblibu. Po volbách v roce 1932, kdy NSDAP obdržela 33 procent hlasů, byl Hitler německým prezidentem Paulem von Hindenburgem jmenován říšským kancléřem. A postupně v Německu upevňoval svou moc. Docházelo k věznění jeho politických odpůrců i persekuci Židů. V neposlední řadě se snažil demontovat systém nastavený Versailleskou mírovou smlouvou. Německo přestalo platit válečné reparace a znovu zavedlo brannou povinnost.
Evropa se ocitla jen krůček od dalšího hrůzného konfliktu.
