Monako superboháčům
Veletrh jachet. Plebejci jen smutně koukají

Leštěné teakové dřevo, polstrování nejlepší kůží, brumlající motory... Zatímco ti, kdo nepatří k horním deseti tisícům, sní většinou o nákupu automobilu střední třídy, baví se miliardáři případně tím, jakými detaily vylepšit svou luxusní jachtu.

V Monackém knížectví lze nyní spatřit, co všechno tento exkluzivní trh nabízí.

Není mnoho míst na světě, kde se 120 metrů dlouhá jachta ztratí v mase sobě podobných. Jedním z nich je přístav Port Hercules v Monaku, druhém nejmenším státě na světě, píše německý magazín Der Spiegel. Luxusní plavidla se tu na sebe tlačí, jako by to byly malé joly s plachtami v přístavu někde na Rujáně.

Ačkoli v Port Hercules stojí místo stání pro jachtu až 200 tisíc eur ročně, kapacita nestačí a čekací listina je hezky dlouhá. Žádný div, že tento daňový ráj je doslova předurčen k pořádání každoroční šou jachet superlativů. Tady předvádějí loděnice svá nejzářnější díla a designéři své nejčerstvější návrhy.

Zájemcům o lodní techniku se nabízí procházka mezi stánky výrobců motorů, navigační elektroniky či plachtoví. Zde najdou dost inspirace pro své snění. Ovšem ty, kdo by tady opravdu mohli nakupovat, v Monaku nejspíše nespatříte. Těžcí boháči totiž o publicitu nestojí.

"Byznys se v souvislosti s krizí stal ještě důvěrnějším," říká Spiegelu Frank Naubelt, architekt z Hamburku. "Jachta je velmi osobní, soukromou investicí." Loď, o níž někdo roky snil, je jeho "vlastním dítětem". Jde ovšem o obří dítko. Už středně velké jachty jsou plovoucími usedlostmi. Jsou pečlivě zajištěny, v suterénu se nachází například kinosál a na palubě koktejlový bar a bazén. Často je na palubě také zdravotní oddělení. "Vlastníkům nabízí jachta místo, kam se můžou utéci," říká Neubelt. Také posádka zůstává v pozadí. Na loď vstupuje zvláštním vchodem.

Diskrétnost je program. Zvláště v čase hospodářské krize a šetřících programů nechtějí bohatí vystavovat svůj majetek na odiv. Na veletrhu se sice pokaždé prodá přímo několik jachet za miliony a další kupci vyjádří svůj zájem, ale opravdu vážný zájemce se před očima veřejnosti na palubu lodi nevydá. To se děje inkognito a bez zvědavých pohledů.

Jen s nechutí hovoří vystavovatelé s novináři. Když se loni objevily v médiích snímky jachty ruského magnáta Abramoviče a psalo se o kupní ceně 340 milionů eur, byla to pro branži vpravdě pohroma. "To jsou absolutně citlivá data," vysvětluje Neubelt. Není divu, na světě není moc věcí, které jsou tak moc drahým a zjevně zbytným luxusem.

Na rozdíl od aut pro "chudinu", u nichž se v současnosti sází na co nejmenší spotřebu, je jedním ze znaků superjachty výkon jejího motoru. Kolik spolyká nafty, je pro její majitele spíše druhořadé. K výletu z Monaka do 20 kilometrů vzdáleného přístavu Nice potřebuje taková velká jachta 600 až 1800 litrů dieselu.

Moderní patriciové posílají na lodní veletrhy své zástupce, sami se pak případně s lodí a jejím výrobcem setkají někde mimo. Je to velmi uzavřená společnost. Když se například sejdou na nějaké party přímo v Monaku, nedostane se na ni nikdo nezvaný a příchozí kryje často hned po vystoupení z jejich limuzíny stanová chodba. Aby je náhodou nevyfotil někdo nechtěný. Ti nejšťastnější (rozumí se: nejbohatší) lidé jsou tři kilometry od pobřeží. Tam na moři je na jejich jachtách nikdo neobtěžuje, jak tomu může být v jejich vilách na zemi, vysvětluje výrobní manažer italské skupiny Azimuts Yachts. "Nikdy nepokládáme kupcům otázky. Postavíme, co si objednají," říká. Absolutní diskrétnost je věcí cti.

Celosvětová finanční krize zanechala, přirozeně, stopy i v lodním byznysu. Koneckonců to byli často manažeři, bankéři-zbohatlíci, kteří si kupovali jako diví sportovní jachty, a do roku 2007 zažívalo toto odvětví rekordní boom. "Rychle vydělané peníze vydávali za rychlé jachty," říká Patric Core, marketingový ředitel Fraser Yachts. Stejně rychle, jak přišli, tak tito zákazníci také rychle zmizeli z trhu. A prodej luxusních jachet se vrátil do obvyklých kolejí. Krize je ještě cítit, ale volný propad prodeje se už zastavil.