"Za židovské zlato si jeden z místních pořídil velkoobchod ve Varšavě," říká bývalý ředitel muzea ve vyhlazovacím táboře Treblinka Tadeusz Kiryluk. "Švagr našel briliant jako půl nehtu. Propil ho, ani stodolu nepostavil. Jiní si postavili celé statky," vzpomíná jeho soused ze vsi Wolki.
"Rolník si v poli všiml zlatého prstenu na rostoucím obilí. Sebral rodinu a překopali celé pole. V zemi ryli otcové a matky, pak děti i vnuci," říká Kiryluk. "Kopali a možná stále kopou," dodává badatelka Martyna Rusiniaková.
Zlatá horečka tu vypukla v roce 1942. Od července vlaky přivážely do tábora židovskou diasporu. Do plynu šli advokáti, bankéři, majitelé nemovitostí. Brali si s sebou zlatá pera, brilianty, zlaté dolary i vzácné mince. Za půldruhé hodiny, co vlak boháčů stanul na peronu, lidé hořeli na roštu z kolejnic. A vězni ze zvláštního komanda už třídili cennosti.
"Po zlatých mincích se často šlapalo. Nikdo se nenamáhal je zdvihnout," vzpomínal jeden z přeživších. "Denně mizely kilogramy drahokamů, tisíce zlatých hodinek, miliony mincí. Akcie se pálily spolu s fotografiemi," napsal další, Samuel Willenberg. "V písku a blátě ležely kilogramy zlata, brilianty, cennosti za miliardy..."
Láska za kilo zlata
Vězni zaměstnaní při vyhlazování odebírali zabitým mince, zlato, drahokamy a hodinky, které potají předávali ukrajinským strážným. Ukrajinci je ve vsi směňovali za vodku, ženy a jídlo. Po návratu si za jídlo pořizovali další cennosti. Houska, klobása a flaška vodky stály za dráty 300 dolarů i víc. Kruh se uzavíral a bohatství rostlo. Ukrajinci nevěděli co s penězi, nevycházeli z opilosti a ženy za jejich služby obdarovávali zlatem.
Kde se vzaly prostitutky v takovém zapadákovu?
"Hospodáři ve vsi (Wolki) posílali své ženy a dcery za ukrajinskými strážnými. Div nepraskli vzteky, když ženy přinesly málo prstenů a dalších židovských cenností...," vzpomínal Józef Górski z nedalekého Ceranowa.
Dorazily i profesionálky. "Pronajímaly si pokoje, bydlely po dvou. Tři dny hostily Ukrajince, tři dny odpočívaly," vypráví Kiryluk. "Varšavanky musely tvrdě soupeřit s místními..."
Jak je možné, že v zemi zůstalo tolik pokladů? "V roce 1942 zabité nespalovali, jen zakopávali do země... A vězni ze zvláštního komanda si schovávali zlato, do latríny, do studny. Že možná přežijí a vrátí se po válce pro něj," vykládá Kiryluk. "Když se ve spěchu vraždí devět set tisíc lidí, leccos se přehlédne," dodává Edward Kopówka, nynější šéf muzea.
Povstání a masakr
Tábor Treblinka I byl známý a navštěvovaly ho kontroly z Červeného kříže. Tábor Treblinka II oficiálně neexistoval, ačkoliv právě zde skončila pětisetletá historie varšavských Židů. Celou dobu zvláštní komando maskovalo továrnu na smrt umělým lesem.
V dalších komandech pracovalo na 800 Židů: na rampě, při odebírání zavazadel a šatstva, při vyprazdňování plynové komory, při prohlídce mrtvol, při zakopávání či pálení těl a při třídění kořisti. Na všechny dohlížela stovka strážných, většinou bývalých rudoarmějců. Nad nimi bděla dvacítka esesáků, Němců a Rakušanů.
Podle Willenberga, který Treblinku přežil, vězni z komand chodili v oblecích zplynovaných, kouřili jejich doutníky, pili drahé lihoviny, jedli sardinky ze zavazadel zavražděných. Možná proto měli sílu povstat. Paklíčem si otevřeli sklad zbraní a pustili se do strážných. Vypukla jatka. Asi 700 Židů zhynulo na místě, dvě stovky uprchly. Většinu lapili v okolí. Stovku vězňů, kteří zůstali v táboře, zabili téhož dne.
Když Ukrajinci utekli na západ, hledači pokladů zmlátili místního pohůnka, aby jim řekl, kde je zlato. "Bili mě klacky," vzpomíná dnes dvaaosmdesátiletý Eugeniusz Goska.
Většina domů ve vsi byla postavena před 50 až 60 lety tak solidně, že přetrvala dodnes. "Jenom hrstku zlata jsem vykopal. Ale vše hned banditi ukradli," tvrdí nahluchlý hospodář. "Tak mě praštili pažbou, že si nic nepamatuji. Běžte za sousedem, ten našel perly i velký smaragd."
Na podzim 1944 se v Treblince znovu objevili Ukrajinci a Rusové, ale ti ve Stalinových službách. S nimi se hledání pokladů přeměnilo v průmyslový podnik. Masové hroby s Židy vyhazovali do povětří. Komise pro vyšetřování hitlerovských zločinů přistihla strážné v nejlepším.
Rudé hyeny
"Kořistníci kopou lopatami, odpalují bomby. Kojoti a hyeny v lidské podobě. Ryjí v zemi nasáklé krví a popelem spálených Židů," napsala členka komise Rachel Auerbachová. Kvůli cenzuře nemohla napsat "Sověti".
"Pole jsou překopaná, jámy deset metrů hluboké, okolo se válejí lidské kosti. Rozkládající se těla páchnou tak hrozně, že jsme s kolegou zvraceli... A mezi stromy se míhají místní hledači pokladů," psal delegát z Varšavy Karol Ogrodowczyk.
"Terén střeží neznámí ozbrojenci, kteří brání cizím ve vstupu a chrání hledače zbytků cenností," hlásil místní velitel milice. "Navzdory zátahům se lidské hyeny stále vracejí..."
"Ti, co se obohatili zlatem z hrobů, loupí a po nocích přepadají sousedy," vzpomínal Ogradowczyk. "Strašně jsme se v noci báli. V jedné chalupě (lupiči) pálili ženu, aby ji donutili vydat zlato. Bezpečnostní orgány se nikdy neukážou."
Pak se úřady odhodlaly k zásahu. Zátah byl dobře připraven: na jedné straně minová pole, na druhé vojáci s kulomety. Tři obklíčení vyletěli do vzduchu, pár desítek žen a mužů bylo zajato. Na fotografiích se netváří nijak zděšeně. Vědí, že nic jim nehrozí. Podle hlášení se u nich našli prsteny a zlaté zuby. V archivech není zmínka, že by je soudili. Vojáci se vrátili do kasáren a vesničané - do Treblinky.
Usilovně tu kopou dalších 15 let.
"Lidi se naučili odlišit diamant od smaragdu," vypráví hospodář, ale nechce prozradit jména zatčených; sousedi by se mu prý mstili.
Poslední kopáče tu Kiryluk viděl v 90. letech. V treblinském lese jsou jámy patrné, ale zarostlé. Posledních sedm podle hlášení vykopali v roce 2002. V 90. letech jich byly desítky, dříve stovky.
Foto: Profimedia
