Válka v Iráku se stala hřbitovem idejí a ruinou světového pořádku Pax America, který se v podání Bushovy administrativy stal krajním unilateralismem, kde nejsilnější mluví a zbytek má pokorně poslouchat. Polsko jako účastník této války do jisté míry také zodpovídá za to, co se stalo, napsal polský list Gazeta Wyborcza.
Nestačilo nám postavení člena "koalice ochotných", chtěli jsme být mezi prvými. Ochotně jsme přijali velení mnohonárodní divize. Věřili jsme v sílu USA a morální poslání, s jakým napadly Irák. Proto zúčtování s pěti lety iráckého dobrodružství by nemělo skončit výdechem úlevy, že "konečně odcházíme".
Podle přesvědčení všech ministrů obrany měla polská armáda získat "jedinečnou zkušenost v bojových podmínkách", zvýšit tím svou hodnotu a stát se jednou z nejsilnějších evropských armád. Ale účastí v takovém tažení se nevybuduje síla a morálka žádné armády. Za co zaplatilo svým životem skoro 30 vojáků?
Součet zisků a ztrát polské účasti na invazi musí být důkladný, bez přecházení a zamlčování nepříjemných otázek. Týká se totiž jádra polské zahraniční politiky a základů, na nichž by měla stát. Měl by odpovědět na klíčovou otázku o místě Polska ve světě a v Evropě, o naší zralosti podílet se na událostech, které vytvářejí nový světový řád.
"Vize světa řízeného jedinou supervelmocí, jakkoli má velké zásluhy o naši svobodu, se mi vůbec nelíbí. Zatím ta válka vypadá spíše jako první neokoloniální válka než jako tažení za svobodu," napsal v březnu 2003 bývalý ministr Aleksander Hall.
Nemýlil se. Intervence v Iráku byla koloniální válkou ve starém stylu. USA ji vyvolaly, aby mohly ovládnout třetí největší zásoby ropy na světě. V tom byla operace úspěšná. Americké společnosti získaly koncese na těžbu "černého zlata" a USA kontrolují přístup dalších států na irácký trh.
Ovládnutí Iráku mělo být předehrou k uspořádání Blízkého a Středního východu podle amerických představ a mělo také vyřadit jednu z hrozeb visících nad Izraelem.
Zbigniew Brzeziński to nazval součástí hry o zavedení řádu na globálním Balkánu, velké oblasti nestability od Suezského kanálu po Čínu: "USA stanuly - byť v mnohem větším měřítku - před stejným problémem, jaký má Izrael se svými arabskými sousedy. Oběma chybějí prostředky, aby samy prosadily trvalé řešení, které by vyhovovalo jejich cílům a záměrům."
Ale ještě hodně let nebude hrozit "vyvážení" americké moci silou jiných velmocí. USA na zbrojení utrácejí tolik, kolik dalších devět států v pořadí dohromady. Nerušeně vládnou na souši, na moři i v povětří a kosmu. Nesvazují je žádné dohody či právo. Potíže světa dnes plynou především z toho, že se Spojené státy samy nekrotí.
Rozum velí zůstat skeptikem. Američtí vojáci se z Iráku nestáhnou. USA se usadily v Bagdádu nadlouho. Nezmění to ani vítězství Baracka Obamy. Americká armáda se s výjimkou Vietnamu, kde prohrála, nestáhla ze žádné z 44 zemí a území, na kterých zřídila své základny.
Až vyřešení problému jaderných zařízení v Íránu napoví, jaká je šance, že se USA vrátí k doktríně humanitárních intervencí. Rozhodnou se je USA bombardovat, anebo ne? Vstoupí do Teheránu, anebo ne?
To předpoví i osud doktríny preventivní války, která je osou neokonzervativní vize světového řádu. Nejen američtí vojenští stratégové nepochybují, že tato doktrína obstála a určuje postup nejsilnějších států světa. Je-li tomu tak, nemůže být řeči o žádném mezinárodním právu, protože normy určuje ten, kdo definuje hrozby a má sílu je odstranit.
Proto samo stažení vojsk z Iráku nemůže stačit. Je třeba hluboká revize role USA ve světě a obranné doktríny. Jinak budeme muset uznat, že morální základy politiky Západu zůstaly pohřbeny v irácké poušti.
Ve své době byla o nezpochybnitelných morálních a politických důvodech nájezdu na Irák přesvědčena většina (polských) politiků. Měli na výběr tři možnosti: buď podpořit USA, přidat se k Francii, Německu a Rusku, anebo vyjádřit podporu Americe, ale vojáky nevyslat. Vybrali si první možnost, protože usoudili, že dvě zbývající varianty představují větší riziko oslabení pozice Polska.
Ale pravdu měli Chirac a Schröder, kteří byli proti invazi. Od počátku správně definovali její cíle a předvídali následky. Měli však problém navrhnout účinné alternativní řešení. A ke svému tandemu přizvali Vladimira Putina. Nemohli si vybrat hůře.
Vůdci Francie a Německa se tak mstili Donaldu Rumsfeldovi za dělení Evropy na "starou" a "novou", že si nevšimli, že do kurníku pouštějí jiného lišáka, který také chce dělit unii, ovlivňovat její politiku, vydírat závislostí na dodávkách energetických surovin.
Polsko si nevybíralo mezi americkým "tátou" a francouzsko-německou "mámou", ale mezi spojenectvím Evropy s USA a koalicí evropských velmocí s Ruskem.
Polsko je příliš slabé, než aby se v takové hře počítalo. Ale je i příliš velké, než aby mu bylo jedno, co se děje. Musí hledat alternativní řešení.
Doba se změnila. Do americko-evropských vztahů se vrací součinnost. Zvolení nového amerického prezidenta může toto oteplování urychlit. Situace vyžaduje od polské politiky přichystat se na nové scénáře. V oddanosti strategickému spojenectví s USA málokdo Polsko předstihne, a to nezmění ani spor o pár baterií Patriotů (ve vyjednávání o protiraketové obraně). Největší dnešní výzvou je tak zapojení se do hlavního proudu evropské politiky, oproštění se od neblahé varianty "Washington, anebo výmarský trojúhelník" (Francie-Německo-Polsko). Doba vyžaduje obojí.
Foto: AP, Reuters, Profimedia
