Ernesto byl náměstkem na Oblastním obchodním ředitelství v Guantánamu a počestným komunistou do té doby, než jej jeho pochybovačské myšlenky přivedly do kontaktu se Stranou pro lidská práva.
Přišel o místo a o členství ve straně, byl zadržen a na rok uvězněn ve věznici Combinado, nazývané "Bílý holoubek", za účast na zločinném spolčení. Po svém propuštění se přestěhoval do Havany, kde jako stavební dělník budoval hotely pro turisty.
První den v práci jej stavbyvedoucí dovedl k obrovské zdi, patnáct metrů dlouhé a osm vysoké, pokryté z obou stran dlaždicemi. Dal mu do ruky perlík a řekl: "Zbořit."
Když zůstal se zdí sám, jal se sbírat odvahu. Jeho pracovním nástrojem do té doby vždy byla tužka, perlík držel v ruce poprvé v životě. Zvedl paličku nad hlavu a udeřil do zdi, ze které odlétly úlomky dlaždic a betonu. Náraz se mu vrátil do rukou a rozvibroval všechny svaly a nervy v jeho těle. Nenechal se odradit a zasazoval jednu ránu za druhou pořád do stejného místa. Pozoroval, jak úlomky odletují na všechny strany a představoval si, že před ním stojí jeho nepřítel - komunistická diktatura.
Útočil na zeď jako šílený, až se mu v ní podařilo prorazit otvor, kterým viděl na druhou stranu a který se jal rozšiřovat. Pomocník s vozíkem, kterého mu přidělili, nestačil sutiny odvážet, a tak museli poslat další. Na konci směny zbývala ze zdi jen malá zídka. Pomocníci protestovali proti rychlému pracovnímu tempu a jeden z nich šel za Ernestem.
"Poslyš, kamaráde, zvolni trochu. Tahle zeď nám musí vystačit na týden. Tímhle tempem bude hotel za chvíli hotový, a podle plánu ho máme předávat na konci roku."
Následujícího dne se Ernesto pustil do zdi s ještě větší vervou, a než přišel večer, měl práci hotovou. Pomocníci byli celí rozčilení. Stavbyvedoucí, který to všechno pozoroval z pokoje ve třetím patře, zavrtěl hlavou, sešel dolů a vzal mu perlík z ruky. Zeptal se ho, jestli někdy pracoval v kanceláři a jestli umí dobře psát.
"Potřebuju asistenta."
