Sedím v internetové kavárně ve městě Kisia. V místnosti se mačká asi dvacítka zastaralých počítačů, jenom pět z nich je funkčních a kolem těch se mačká asi třicet zpocených lidí. Po zemi se táhnou kabely a po nich táhne hmyz. Dusí nás africké slunce a dva ventilátory u stropu víří prach, aby se nedalo dýchat ani trochu.
Když posíláme fotografie, užíváme si tohle prostředí třeba několik hodin. Ale jsme vděční i za takovéhle spojení s Evropou.
Ivaze rodiček, o které jsem psal ve své druhé reportáži z Keni, ještě nepominula. Přemýšlíme, co se v Itibu dělo před devíti měsíci... v Česku bych řekl, že zrovna nedávali nic v televizi, ale tady nemá televizi skoro nikdo... ani elektrický proud. Po příjezdu z Kisie jsme v naší porodnici našli další maminku v očekávání.
Byla to sedmnáctiletá dívka s vlasy zamotanými do malých „špuntů", od pohledu vypadala tak na čtrnáct let. Dostala infuzi s léky na pomoc porodu, ale dlouho se nic nedělo, proto jsem zatím šli do našeho domku vybalovat zdravotnický materiál dovezený z Kisie - chceme tu vybudovat ještě zubní ambulanci.
Kolem osmé hodiny večer u brány zatroubilo auto. Přivezlo pacienta. Byl to asi pětašedesátiletý muž, v bezvědomí a silně dehydrovaný. Prý ho dva dny takhle měli doma, celou tu dobu nejedl a nepil. Vyšetřili jsme ho - jeho játra napovídala, že si rád a často přihnul, udělali jsme i test na glykemii, taky s ne úplně uspokojivým výsledkem -, ale nezjistili jsme nic, co by vysvětlovalo jeho současný stav. Po půl hodině se začal pomalu probírat. Víc jsme pro něj v tu chvíli udělat nemohli, takže jsme ho nechali odpočívat a vrátili se do domku k započaté práci.
Za chvíli k nám přiběhl noční vrátný, že máme dalšího pacienta. Úraz. Před domkem stál vyděšený mladík, ruku v čepici plné krve. Kolem něj postávalo pět dalších lidí z jeho rodiny. Na sále jsme mu ze zranění odmotali krví prosáklé hadry a uviděli, co se stalo. Ruka byla ošklivě rozříznutá, občas do výšky vystříkla malá cévka. Bylo jasné, že pro následujících několik hodin máme co dělat. Nepřicházelo v úvahu odvézt ho do nemocnice, dali jsme mu injekci proti bolesti a postupně znecitlivovali jednotlivé prsty.
Museli jsme amputovat část palce, vybrat roztříštěné kosti a důkladně podvázat cévy. Místní zdravotníci se zájmem pokukovali a důležitě komentovali průběh našeho zákroku. Jiřinka všechno zvládla, stříhala stehy a pomáhala, jenom při odstranění palce odběhla - dost dobrý výkon na kardiologickou vrchní!
Vybavilo se mi nesčetně podobných úrazů z české ambulance, nejvíc jich bylo na podzim, kdy lidi řežou dřevo na cirkulárce. Po dvou a půl hodinách práce jsme byli hotovi, dali jsme si záležet, aby zbytek prstu vypadal elegantně. Nakonec dostal mladík antibiotika, protitetanovou injekci a pozvání na převaz za dva dny. Rodina nám vroucně děkovala. Nevadí nám, když se tady pacientovi blízcí účastní operace - je to od nás možná trochu alibismus, protože pak aspoň vidí, že jsem dělali všechno, co bylo v našich silách, a když se něco zkomplikuje, není to v naší moci.
Jiřinka se šla podívat na nastávající maminku a hned přiběhla zpátky, že už začíná porod. I přes dívčino mládí a poměrně velkou ztrátu krve proběhl porod dobře a ona přivedla na svět krásnou holčičku.
Z porodnice jsme odcházeli ve dvě ráno, zpocení a vyčerpaní. Druhý den jsme se pustili do menší rekonstrukce našeho domku. Stropní podhledové desky se neměnily od zahájení našeho projektu a byly v nich díry velikosti fotbalového míče, kterými prolézali pavouci a jiná havěť. Od července chce ADRA zahájit další část projektu, spolupráci s českými studenty medicíny, kteří budou v malých skupinkách vyjíždět do Itiba a pracovat na ambulanci, aby se seznámili s léčením v úplně jiných podmínkách, než na jaké jsou zvyklí z domova, a taky poznávat tropické choroby...
Byla by škoda, kdyby je hned po příjezdu odradil nějaký pavouk. Proto jsou teď nábytek a vybavení vystěhované na trávníku a uvnitř se řeže, natírá a taky se instaluje dřez do kuchyně.
Každou chvíli nás odvolávají do ambulance. Šili jsme rozřízlý prst na ruce a pak ošetřovali dítě s popálenými nožičkami, kterému se rány moc nehojí. Fotky popálenin pošleme kolegům do pardubické nemocnice - tyhle e-mailové konzultace se nám osvědčily už při minulém pobytu v Keni, kdy jsme léčili těžce popáleného chlapce. Budeme se muset zase mačkat v internetové kavárně v Kisii, ale víme, že to stojí za to.
Svoje zážitky z Afriky popisuje humanitární pracovník organizace ADRA Aleš Bárta, který je na misi v keňské vesnici Itibo, kde vybudoval zdravotnické zařízení a porodnici; doprovod mu dělá vrchní sestra kardiologického oddělení pardubické nemocnice Jiřina Špelinová. |
