Barack Obama si poklepává na rameno, jaký je to pašák, že lapil Usámu. Už už prý vidí světlo na konci tunelu afghánské anabáze. Spojenectví s Kábulem je ovšem hodně vachrlaté.
Prezident Barack Obama bude letos v listopadu usilovat o znovuzvolení. Náramně se mu proto hodí, že si Američané půl roku před volbami připomínají první výročí dopadení Usámy bin Ládina. Povel k zásahu dal coby vrchní velitel ozbrojených sil sám Obama , čímž podle všeobecného konsenzu projevil rozhodnost hodnou prezidenta.
Aby slavné jubileum voličům neuniklo, vydal se ho Obama oslavit přímo do Afgánistánu. Ve čtyři ráno místního času promluvil v živém vstupu k divákům v Americe, kde byl příhodně zrovna podvečer.
Pochválil se za loňské zneškodnění hledaného teroristy a oznámil podepsání dohody o strategickém partnerství s Afghánistánem, jež prý dláždí cestu ke stažení amerických jednotek ze země.
Po dopadení Usámy je totiž čím dál náročnější ospravedlnit před americkými voliči pokračování vojenského angažmá a podepsaná dohoda dává alespoň zdání, že mise skončí se ctí.
Kromě dopadení bin Ládina jsou totiž zatím výsledky spíše sporné: NATO podepírá zkorumpovanou vládu v Kábulu a Taliban podniká čím dál troufalejší útoky proti symbolům stávajících pořádků. Bílý dům proto uzavření dohody pojímá jako čestnou náhražku nedostižného vítězství.
Zodpovědnost za bezpečnost v zemi od vojáků NATO postupně přebírají afghánské jednotky; celý proces má být završen do konce roku 2014. Afghánský prezident Hamíd Karzáí se ovšem dožadoval záruk, že ho pak spojenci neponechají napospas Talibanu.
Američané se v dohodě zavázali vládu v Kábulu vojensky a ekonomicky podporovat dalších deset let, přičemž konkrétní výši podpory má určit Kongres.
Saigonská paralela
A v tom je právě chyba lávky. Z vleklé vietnamské války se Američané před lety rovněž snažili vyvázat postupnou "vietnamizací" konfliktu, kdy boj proti komunistickému Vietkongu čím dál častěji přenechávali vojákům jihovietnamské vlády v Saigonu.
Pro Američany tak válka oficiálně skončila podepsáním pařížské mírové smlouvy v roce 1973, ačkoliv nadále zůstávali ve spojeneckém svazku s Jižním Vietnamem.
Americký Kongres, znavený zdánlivou bezvýsledností konfliktu, ovšem seškrtal výdaje na pokračování vojenské a finanční asistence "strategickému partnerovi".
Bez americké vojenské přítomnosti a pomoci se vláda v Saigonu proti jednotkám Hanoje neubránila a jihovietnamský režim padl o půldruhého roku později, 30. dubna 1975.
Občané obávající se komunistických represálií se těsně před dobytím Saigonu uchýlili do areálu amerického velvyslanectví v naději, že na ně při probíhající evakuaci vyzbyde místo ve vrtulnících.
Když se však plavidla amerického námořnictva u vietnamských břehů naplnila uprchlíky, evakuace jednoduše ustala. Na ambasádní zahradě tak na záchranu marně čekaly tisíce lidí, pro něž si záhy došli komunističtí pochopové.
Navzdory holedbání mírotvorců v Paříži nakonec neskončila válka ve Vietnamu pro Američany se ctí. A americkou ambasádu v Kábulu už obchází strašidlo saigonského debaklu.
