Jorge Luis se živí šrotem. Je mu 38 let a dříve pracoval jako zedník. Měl nízký plat a rodina měla hlad. Před třemi lety se začal věnovat hledání měděných a hliníkových předmětů na skládkách. To, co najde, pak prodá státu.
Jorge Luis chodí na El Cayo dvakrát až třikrát týdně. Je to největší z několika skládek kolem Havany. Kouřící a smradlavá skládka se rozkládá vedle Národní dálnice u čtvrti Cotorro.
Více než čtyři kilometry, které dělí jeho dům v Arroyo Naranjo od skládky, jede na kole. O víkendech s ním chodí jeho třináctiletý syn. Nerad ho vystavuje nezdravému prostředí skládky, ale potřebuje, aby mu pomohl převézt náklad. Chlapec je v prohrabávání hor odpadků a hledání kovů tak šikovný jako Jorge Luis.
Někdy najdou kromě drátů, prázdných lahví od piva či limonád i oblečení nebo boty, které se dají spravit. Nepohrdnou ani jídlem v konzervách, které nemá dlouho prošlé datum spotřeby. Zužitkují vše. Věci nacpou do několika pytlů a ty přivážou na kola. Za pomalého šlapání se při setmění vracejí domů, špinaví a hladoví.
Nebylo pro ně lehké se přizpůsobit. Ze začátku jim nejvíce vadily mouchy a smrad. Kouř z hořících odpadků ztěžuje dýchání a pálí z něj oči. V poledne je to na skládce nejlepší, ale slunce nejvíc pálí a je největší horko. Žertují, že jestli existuje peklo, určitě se podobá El Cayu.
Při přehrabování odpadků musejí být obezřetní. Někdo se jim pokusil ukrást kola a náklad. Je třeba taky dávat pozor, aby nepřišla policie. Hledači si navzájem dávají echo, když se objeví policie, která jim může náklad zabavit.
Tisíce „potápěčů", jak jim lidé říkají, prodávají šrot na recyklaci na státem upravených místech v každém městě. Nedostávají peníze v hotovosti. Za sebraný šrot jim platí produkty, které jsou k dostání jen v obchodech za tvrdou měnu - lahve s limonádou, povlečení a batohy.
Stát oceňuje kilo mědi nebo hliníku na 75 cetavů. Cena produktů se počítá podle váhy odevzdaného šrotu. Souprava povlečení je za 22 kilogramů. Hadr na podlahu za tři. Za šest kilogramů šrotu člověk dostane litr a půl limonády v lahvi. Tu posléze prodá na černém trhu za 25 pesos. Tedy téměř dvojnásobek toho, co si vydělá dělník za osmihodinovou pracovní dobu.
Aby na člověka přišla řada v dlouhých a zmatečných frontách, musí brzo vstávat. Za souhlasu podplacených zaměstnanců využívají někteří jedinci sebemenší zádrhel k tomu, aby prodejce znejistěli a koupili od nich šrot za co nejméně. Pracovníci výkupen výrobky většinou schovávají pro podplatitelné úředníky a své známosti.
Když se státní sklady naplní, směna je na několik dní pozastavena. Nyní bylo vyhlášeno, že 27. února se výkupny uzavřou na dobu neurčitou. Bez vysvětlení, ale sběrači šrotu s rozhořčením komentují, že viceprezident Carlos Lage chce tuto činnost vymýtit.
Vláda tvrdí, že směna šrotu podporuje černý trh a porušení zákona. Oficiální tisk uvádí případy krádeží elektrických kabelů, trubek, kovových nádob či dokonce dopravního značení, které se směňuje jako měď nebo hliník ve státních výkupnách nebo prodává nezákonným soukromým tavírnám.
Na dvorku Jorgeho Luise se teď hromadí šrot. Jeho osud mu dělá starosti, ale ne příliš. Už si zvykl, že na Kubě jsou všechny změny k horšímu.
„Jestli půjde do háje šrot," říká, „najdu si něco jiného. Cokoli. Kromě mizerně placené práce pro stát. Moje děti nesmějí mít hlad."
