Očima Petra Podaného
Orientálci se stali mistry demokratické frašky

Bylo nebylo. Je tomu pět šest let zpět, kdy část Západu - ta nepoučitelně naivnější - považovala za jedinou možnou cestu deextremizace Blízkého východu demokratické reformy. Alespoň v těch "dobrých" arabských zemích. Co z těchto nadějí přežilo? Tristním dokladem jsou čerstvé volby ve třech státech krátce za sebou.  

Jsou jimi Irák, Jordánsko a Bahrajn. Koncem listopadu napochodují s podobným scénářem k hlasovacím urnám Egypťané. 

Po dlouhých osmi měsících po parlamentních volbách se tento čtvrtek frakce šíitů, sunnitů a Kurdů v Iráku shodly na obrysech nové vlády. Až na drobné nuance vypadá jako ta dosavadní. Šíita Núrí al-Málikí zůstane ministerským předsedou, Kurd Džalál Talabání si udrží funkci prezidenta a do čela parlamentu usedne sunnita. 

Pro sunnitského expremiéra Ajáda Alávího se našlo křeslo šéfa "bezpečnostní rady".

Málikí na sebe může být pyšný. Svého hlavního rivala Alávího a jeho sunnitský manšaft nemilosrdně narazil na mantinel. Alávího uskupení Al-Irakíja přitom v květnu volby těsně, o dva mandáty, vyhrálo nad Málikím. Získalo 91 poslaneckých křesel.  

Málikí ale v březnu vůbec nemyslel na to, že by žezlo moci předal volebnímu vítězi. Namísto toho začal hrát o čas.

Zprvu vsadil na přepočítání části hlasů. A svého hlavního protivníka vyšachoval tím, že se spřáhl s druhým šíitským blokem a vyhlásil se vítězem voleb. Přitáhl na svou stranu Íránce a spojil se s Kurdy.

Na politika, který se před čtyřmi lety dostal do svého premiérského úřadu jako kompromisní kandidát, je to vpravdě obdivuhodné vítězství. Demokracie ale utrpěla masivní škody.

Málikí totiž prokázal, že také vládci "nového Iráku" se nechtějí vzdát vlastní moci, ať už voliči rozhodnou jakkoli.

Na první pohled je to prohra také pro Američany, kteří vsadili na koalici mezi Málikím a Alávím. Sunnitům podle všeho zůstane jen role atrapy demokracie.

A na ulicích se nadále den co den stávají obětí zločinu desítky, stovky Iráčanů.

Před pěti lety se ještě většina světa radovala nad tím, že Iráčané mohli poprvé svobodně volit. A nyní? Raději nemluvit.

Paradoxem je, že v této části světa nejsou volby samy o sobě nesvobodné. Ale výsledek bývá už předem jasný. Proč?

Hlasováním se často manipuluje ještě před tím, než se přistoupí k samotnému aktu hlasování. Úřady vybírají strany, které můžou kandidovat. Egypt tak například už roky drží mimo hru umírněnou náboženskou stranu Wasat (Strana středu) tím, že vláda odmítla její žádost o legalizaci.

Umírnění se stávajícím mocipánům nehodí, neboť si s oblibou jako své rivaly pěstují religiózní fanatiky, jimiž se dobře straší.

V Jordánsku, kde se volby do parlamentu konaly 9. listopadu, nechala vláda uzpůsobit volební obvody tak, aby nejvíce šancí měli jí loajální kandidáti a opozice utřela pokud možno nos. Tak se i stalo. A islamisté se až na drobné výjimky hlasovacím urnám vyhnuli.

Novému parlamentu dominují loajální zástupci kmenů, zcela v duchu představ jordánského královského domu. Rovněž v řadě jiných arabských zemí volby stále více mutují v jakési kolektivní cvičení konsolidace stávající moci.

Obyvatelé Bahrajnu volili v říjnu v atmosféře strachu a policejního dozoru. Přesto se opozici podařilo docílit až obdivuhodného úspěchu, když obsadila polovinu parlamentních křesel.

I na takové "nehody" jsou ale dosavadní vládci dobře připraveni. Mnoho parlamentů arabského světa má totiž omezené kompetence anebo je jejich moc nejrůzněji okleštěná státními institucemi.  

K dotyčným zemím tak sice ukazují směrovky "demokracie", avšak v reálu jsou tamní poslanci drženi na krátkém vodítku. Aby se svým pánům, tedy panovníkům všeho druhu, nemohli jen tak nekontrolovaně vysmeknout.

Kritiky či námitek zvenčí se vládci těchto zemí bát příliš nemusejí. Vlastně vůbec.

Dalším důvodem rostoucí bezvýznamnosti arabských voleb je totiž nezájem Západu. Vláda George Bushe to před několika lety s tlakem na "svobodné" volby v řadě arabských zemí trochu přepískla. Irák se stal laboratoří demokracie. Volby se zdály důležitější než budování základů právního státu.

Lišácké arabské vlády se tlaku z Bílého domu přizpůsobily tím, že sice organizovaly rádoby svobodná hlasování, ale současně oklešťovaly nejrůznější svobody a posilovaly svou moc.

A mezitím se i Evropané, v závěsu USA, vracejí k názoru, že takzvaná stabilita je důležitější než politické svobody. Dodejme že hlavně svobody zvolit si to, co se nám nehodí do krámu. Exemplárním příkladem jsou Palestinci, kteří se roku 2006 svobodně rozhodli pro Hamas. Tak to tedy ne...