Chcíplí křečci, povalující se zakrvácené tampony a muži chtiví orálního sexu za babku. Jistá polská uklízečka napsala knihu o svých pracovních zkušenostech v Německu. Její zaměstnavatelé z toho nevycházejí moc dobře. Spíše naopak.
Jsou snad pořádkumilovnost, puntičkářství a další vlastnosti přisuzované tradičně Němcům jen vyprázdněný mýtus? Takový dojem musí mít asi každý, kdo se začte do knihy Pod německými postelemi - polská uklízečka to rozbalila. Nemilosrdný pohled za fasády německých domácností vyšel 10. ledna s omývatelným obalem v nakladatelství Knaur.
„Vnějšek často klame," říká jedenatřicetiletá autorka píšící pod pseudonymem Justyna Polanska. Žena, který uklízí ve Spolkové republice už jedenáct let, chce uchovat svou identitu v utajení. Jak jinak, pracuje totiž téměř výlučně načerno. A nechce mít v práci problémy.
„Měla jsem představu, že Němci jsou čistí a pořádní." Tak tomu ale vždy není. „Mnohým stojí přede dveřmi bouráky, ale vevnitř to vypadá jako v prasečím chlívku. Někteří mají pod stolem použité podvlíkačky. Copak jim to není trapné?"
Justyna je uklízečka a jejím úkolem je všechno vysmejčit, utřít, prostě uklidit. Od kuchyně po ložnici se všechno musí blýskat čistotou. Ale když zpod postele vymetá dámské vložky, špinavé kalhotky nebo, jak se jí jednou stalo, dokonce mrtvého, už mumifikovaného křečka, není to přece jen trochu moc? Nadto na Němce?
Mýtem podle Justyny je, že lidé před příchodem uklízečky trochu poklidí, aby to nevypadalo, že mají doma bordel. Naopak, u jejích zaměstnavatelů to leckdy doslova páchne špínou, je to tam upatlané, prostě hnus. Vůbec přitom nekritizuje obvyklý nepořádek, který zůstává po dětech, práci, vaření. Od toho tam přece jako uklízečka je.
A nejlepší zákazníci? Ti, kteří sami něco dokázali. Nejhorší podle ní bývají zbohatlíci, kteří rychle vylétli nahoru, nová smetánka. Ti jí ani neřeknou ahoj, nepozdraví, když přijdou domů a ona tam pracuje. Když je parno, nenabídnou jí ani sklenici vody. Jednou v létě myla okna a celá rodina seděla u studené limonády na gauči a pozorovala ji. Bylo to prý pro ně něco jako fascinující expedice do zvířecí říše.
Justyna už zná i všechny finty a pasti, které na ni líčí. Tradiční jsou nastražené drobky či nalepené chomáčky vlasů na plochách, které má utřít. Rafinovanější jsou různě poházené peníze, třeba pod postelí. Všichni Poláci jsou přece v očích Němců zloději. Jistá dáma šla ještě dále a mazala spodní část prkénka na záchodě exkrementy, aby testovala, zda i tam Polka zajíždí hadrem.
Největší pořádek mají doma podle jejích zkušeností svobodní muži, největší chaos a binec naopak ženy žijící jako single.
Justyna pracuje celá léta načerno. Také u soudců, advokátů, policistů, úředníků... Ti všichni rádi ušetří na nejrůznějších odvodech. Německý „ordnung"? Ale kdeže. Uklízí zhruba 40 hodin týdně a vydělá si 1500 až 2000 eur čistého měsíčně.
Na dnešní Německo to není vůbec špatné. Navíc si nemusí lámat hlavu s nějakým účetnictvím, daněmi, prostě „zbytečným" papírováním. Její zaměstnavatelé to cítí podobně.
Podle různých průzkumů nemá zhruba 80 procent Němců černé svědomí, když někoho zaměstnají načerno. Stát tak ztrácí každý rok na příjmech kolem 150 miliard eur.
Někteří zaměstnavatelé ale neulehčují Justyně život ještě z jiných důvodů. Kdejaký chlap se před ní svleče. Když si Justyna hledá další práci pomocí inzerátu, volají jí muži a nabízejí peníze za orální sex. Proč? Mnozí si myslí: „Je to je uklízečka, pochází z Polska, ta udělá za 30 eur cokoli."
