Je to skoro k nevíře, ale leckterý ruský oligarcha či vysoce postavený státní byrokrat věnuje svůj čas nejen hromadění peněz, ale i psaní poezie. Přinejmenším podle internetového listu gazeta.ru. Veršotepectví z vyšších sfér se prý vyznačuje "neočekávanými metaforami", "netypickými výrazy" a občas i "docela povedeným veršíkem".
"Celý ten život je tak krátký, jak dřív se zdál dlouhý," lkal Alexej Uljukajev, viceguvernér centrální banky. Než se loni stal ministrem hospodářského rozvoje, vydal dvě básnické sbírky. Bankéřovu milostnou lyriku se ani internetový deník neodvážil citovat v plném znění.
A to si dříve "být básníkem mohli dovolit jen prezidentovi spolupracovníci" typu šedé eminence Kremlu Vladislava Surkova, který psával texty pro jednu rockovou kapelu.
Jeden z nejbohatších Rusů Michail Gucerijev nedávno při vyhlášení "Písně roku 2013" dostal hned osm cen za texty pro ruské popové hvězdy.
A jako "básník roku" dostal zvláštní cenu pojmenovanou po Robertu Rožděstvenském.
"Při vší prodejnosti našeho showbyznysu nelze všechny ty ceny považovat jen za dílo Gucerijevových peněz. Popové hvězdy jej naprosto upřímně chválí a na koncertech zpívají písně s jeho texty," poznamenal komentátor.
Záhodno je však pozastavit se nad myšlenkovými pochody magnáta: "Za jakých okolností se asi zrodily výrazy typu 'srdce mé se rozpadlo v hrudi...' či 'tvé tělo rozkvetlo na sněhu'?
Kdy píše verše? Na nudné poradě? Nebo si na básně vyděluje zvláštní čas a místo?
A jak se veršování snáší s podnikáním a nevyhnutelnými styky se státními úředníky, bez nichž se žádné podnikání v Rusku neobejde?
Gucerijev se od běžných oligarchů odlišuje nejen tvůrčí zálibou v poezii, ale i tím, že k majetku nepřišel v neprůhledné privatizaci, ale ropný koncern Russněfť dával dohromady pomalu a po kouscích.
Ale nechtěl se s nikým dělit, ani s oblíbencem Kremlu Olegem Děripaskou, a tak v roce 2006 začalo "daňové pronásledování" jeho firmy, prý na pokyn kurátora ropného sektoru Igora Sečina, připomněla gazeta.ru.
Gucerijev prchl do ciziny, odkud se směl vrátit a mohl znovu převzít kontrolu nad svou firmou až po propuknutí finanční krize.
"Při takovém osudu by se podnikatel neměl nudit ani by neměl mít zapotřebí řadit slova do rýmů. Ale zjevně bere básnění vážně," odhadl komentátor.
I někdejší náčelnice odboru majetkových vztahů ministerstva obrany Jevgenija Vasiljevová publikuje básně bez obav, že jí pověst pošramotí veršíky jako "děkuji ti za modré jantary na březích mých snů" či "letně ranní vůně tvého horkého těla mě konejší..."
"Nikdy jsem nikoho nemiloval. Až teď chápu, jak jsem nešťastný," psal Andrej Aljakin, autor básnické sbírky "Kokain" ve stylu "prokletých básníků", a pak se vracel k úspěšné kariéře bankéře.
Básnění ve vyšších sférách může mít i hlubší příčiny. V ruském impériu přece bývala dvě hlavní povolání: car a básník.
S impériem se velká ruská poezie zrodila i zanikla.
"Zatím - soudě podle veršů ruských podnikatelů a byrokratů - nemáme ani impérium, ani demokracii," podotkla gazeta.ru.
