To by se v Rusku stát nemohlo, míní o slovenské vládní krizi Boris Timošenko z moskevské nevládní organizace Fond na obranu glasnosti, která už roky mapuje útoky proti žurnalistům v Rusku. Zatímco na Slovensku vražda novináře a jeho partnerky vedla k pádu vlády, v Rusku v podobných případech neodstupuje ani místní vláda, natož federální. A to od roku 2002 fond registruje v Rusku nejméně 91 vražd novinářů, souvisejících s jejich prací.
"Ne, nikdy se nic takové v Rusku nestalo. Ani zdaleka. Úřady nereagují, o demisích nemůže být řeč. Žádné následky (vraždy novináře) nemívají," řekl Timošenko. Zprávy ze Slovenska podle něj navíc svědčí, že úřady vyvíjejí velkou snahu případ objasnit, zatímco v Rusku bývá příznačná netečnost.
Nic není beznadějné
"Zájem, který v Rusku budí slovenský případ, ovšem ukazuje, že ani u nás není vše beznadějné. Pokud v malém státu je celá společnost pobouřená vraždou, tak to dává příklad. Možná i u nás se něco změní," dodal.
Timošenko připouští, že pokud jde o vraždy novinářů, tak v souvislosti s Ruskem se často objevují šokující čísla, která považuje za přehnaná. Ze statistik fondu proto vyřadil případy, které nesouvisely s prací žurnalistů, ale byly nejspíše nehodami a podobně. Číslo 91, které považuje za hodnověrné, zahrnuje i případy novinářů zabitých v bojích na Kavkaze. Netýká se však reportérů zabitých v konfliktu na východě Ukrajiny.
Mezinárodní federace novinářů se sídlem v Bruselu představila v roce 2009 zprávu, podle níž při výkonu své profese od roku 1993 přišlo v Rusku o život 86 pracovníků médií a dalších 38 žurnalistů bylo nejspíš kvůli své práci zavražděno. Databáze studie ale čítala celkem 312 jmen pracovníků médií, kteří v letech 1993 až 2009 v Rusku zahynuli nebo se stali nezvěstnými. Americký Výbor na obranu novinářů operuje s ještě vyššími čísly.
Krvavá 90 léta
Úlevou může být, že od začátku letošního roku nebyl žádný ruský novinář zabit. Loni došlo ke třem vraždám, u kterých je za motiv považována profese žurnalistů. "V poslední době je těchto smutných případů méně," říká Timošenko. "V 90. letech a v minulé dekádě to bylo horší. Rád bych věřil, že je to lepší, ale mám pocit, že vraždy přestaly být výhodné: budí příliš rozruchu a z toho plyne příliš problémů. Je snazší pohrozit, že se něco přihodí dětem, a to stačí," dodal.
Některé případy se do statistik těžko vejdou. Ruský novinář Michail Beketov, zmrzačený při brutálním napadení v roce 2008, se o pět let později v nemocnici udusil jídlem. Nejspíše by ale v 55 letech nezemřel, kdyby se nestal invalidou po pokusu o vraždu kvůli článkům, ve kterých pranýřoval radnici moskevského předměstí Chimki.
Z vražd novinářů v Rusku se daří objasnit jen zlomek, podle Timošenka jde o výjimky z pravidla. Za příznačný považuje případ násilné smrti známé kritičky Kremlu Anny Politkovské, kdy vrazi byli odsouzeni, ale nebylo odhaleno, kdo je najal. Asi jen jedinkrát se povedlo odhalit zákazníka nájemných vrahů: reportéra opozičního listu Novaja gazeta Igora Domnikova ubili kladivem v roce 2000 a podle vyšetřovatelů si zločin objednal vicegubernátor, dotčený novinářovými články. Kola spravedlnosti se ale točila tak pomalu, že uplynula promlčecí lhůta a hodnostář vyvázl bez trestu.
