Přesně 4,390.787 rublů stálo zboží, zabavené skupině soudruhů, kteří se začátkem 50. let v továrničce u Moskvy "načerno" pustili do výroby gumiček do spodního prádla. Jiné velmi nedostatkové zboží, gramofonové desky, nelegálně vyráběla celá rozvětvená korporace, jejíž příjmy nedokázalo odhadnout ani ministerstvo vnitra. Po ilegálních milionářích pátrala milice po celou sovětskou historii, napsal ruský časopis Děňgi.
Milicionáři hledali mezi řediteli velkých obchodů a skladů, náčelníky odbytu a spekulanty se zlatem a valutami. Vůči nim byli vedoucí dílen a družstevních podniků jen malé rybky.
Všichni věděli, že v takových firmách se krade přímo povinně. Bez úplatků nebyly suroviny, tedy ani výroba a výplaty. To bylo veřejné tajemství. Hledat v drobných výrobnách milionáře nikoho ani nenapadlo. Na paškál se brali jen tehdy, kdy bylo nutné ukázat úplatkáře okresního formátu.
Možná právě proto do tichých vod zamířili i velcí hráči. Počátkem 50. let začala hlavní správa milice dostávat informace od udavačů, že v malých podnicích se vydělávají velké peníze. Odborníci na rozkrádání dostali pokyn věnovat dílnám pozornost. Výsledky byly šokující.
Například v moskevských dílnách Znamja truda, kde se vyráběly tašky a kufry, vedoucí cechu a dva mistři objednávky surovin sestavovali tak, aby mohli disponovat neevidovanou koženkou. Z dílen tak vycházela kromě plánované produkce i "nadvýroba" pro trhovce, z níž měli pracovníci prémie. Dohromady 46 tisíc rublů. Pro důstojníky milice, kteří brali 600 až 800 rublů měsíčně, to byly slušné peníze.
Byly i výnosnější oblasti. V roce 1952 moskevští milicionáři obrátili pozornost na skromnou dílnu Majak s jen 12 zaměstnanci, kteří sypali naftalín do pytlíků: "Předseda vedení Malachov, náčelník cechu Nimec, technický vedoucí Vasiljev a další se umluvili a do sáčků přidávali lacinější příměsi. Podařilo se jim od března do prosince 1952 zrealizovat odbyt 15 tun zfalšovaného naftalínu a 10 tun dezinfekčního prášku za více než 350 tisíc rublů."
I takové příjmy bledly ve srovnání s jinou výrobou. Dnes si lze těžko představit, jak důležitou roli v životě sovětských lidí sehrávala obyčejná guma do spodního prádla. To se nosilo až do naprostého proděravění, ale gumička tak dlouho nevydržela a musela se měnit.
Sovětský průmysl gumičky přehlížel a výrobu přenechal družstvům a místním podnikům, jejichž kapacity nestačily potřebám. Guma do kalhotek, podobně jako mnoho dalšího, byla těžce nedostatkovým zbožím.
Kriminalisté zkoumající moskevskou dílnu Universalprom odhalili šokující fakta. Gumičky uvnitř kalhotkové gumy bylo možné rozplést a vrátit do svazku v menším množství. Sice se taková guma dříve přetrhla, ale naspořil se materiál pro neevidovanou výrobu. Podle policejního hlášení vedoucí dílny Abramovič měsíčně zcizil až 100 tisíc metrů gumičky.
Tu po 70 kopějkách za metr prodával vedoucímu obchodu Rozenbergovi a ten ji prodával dál, po 1,10 rublu za metr.
V únoru 1954 ministr vnitra podal předsednictvu komunistické strany hlášení o zatčení skupiny ilegálních milionářů, působících v Moskvě a přilehlé oblasti. Z přebytků surovin, "vytvářených různými švindly a machinacemi", vyráběli gumičky do prádla v továrně, "kterou přeměnili v soukromý podnik".
Ještě větší peníze se točily v ilegální výrobě gramofonových desek. Nahrávky populárních sovětských, natož zahraničních interpretů byly tak nedostatkové, že kupci byli ochotni platit mnohem více než běžných tři až pět rublů za desku oblíbeného zpěváka.
V roce 1957 už milice vedla vyšetřování nelegální výroby gramodesek pod názvem "Muzikanti" v Moskvě, Leningradu, Kyjevě, Charkově i dalších městech. Zatýkání začala v prosinci, v dubnu 1958 už bylo stíháno 74 lidí.
Pod tlakem milice "rozkradači" změnili taktiku. V klidném místě založili družstvo, navázali styky s místním vedením, dodavateli a odběrateli a spustili výrobu.
Po pár měsících byznys ukončili, zařízení odprodali (občas se prodávaly i zkorumpované styky) a zničili veškeré stopy své činnosti. A přesunuli se jinam, kde začali s výrobou něčeho úplně jiného.
