Zpověď pro TÝDEN
Válka nás změnila. Navěky, líčí ukrajinští váleční veteráni
10.02.2018 20:01 Rozhovor
Jeden nemá ruku, druhý nohu, zato mají oba spoustu zranění na duši. Ukrajinští váleční veteráni Oleh Fedorčuk a Vitalij Lehuša jsou již dvanáct dní na rehabilitačním pobytu v Lázních Darkov na Ostravsku. Vlastně měli štěstí, že se dostali do Česka.
Podobně zraněných jsou na Ukrajině tisíce, země ale kvůli nekončícímu konfliktu nezvládá pomoci všem.
Oba jste ve válce přišli o končetiny. Postihuje vás takzvaná fantomová bolest, tedy že cítíte části těla, které nemáte?
Oleh Fedorčuk: Hlavně když odpočívám, bolí mě prsty na noze, o kterou jsem přišel. Zajímavé je, že se to stává jen tehdy, když mám protézu; jakmile ji sundám, žádnou bolest necítím.
Vitalij Lehuša: Jsem bývalý muzikant, hrával jsem amatérsky, ale moc rád na kytaru a harmoniku. Pravá ruka mi schází úplně a na levé mi chybí palec, přesto mám docela často pocit a doslova fyzicky prožívám, jak neexistujícími prsty vybrnkávám na jednotlivé struny kytary nebo jimi mačkám - do, re, mi a tak dál - tlačítka hudební stupnice na harmonice.
Není to nápor na psychiku? Cítit, jak na struny brnkají prsty, o které jste přišel?
Lehuša: Ruku nemám už přes dva roky, takže jsem se s tím naučil žít. Pochopitelně to není příjemné, ale tyhle pocity se intenzivně dostavovaly především krátce po mém zranění, teď díkybohu ustupují.
Mluví s vámi tady v Darkově někdo o válce?
Fedorčuk: Nikdo se nás na nic neptal.
Zato já se takhle ptám, protože mě zajímá, zda jste schopni posoudit, jak Češi válku na Ukrajině vnímají. Můj pocit je, že tenhle konflikt, byť je v podstatě "za rohem", Čechům až nebezpečně zevšedněl...
Fedorčuk: My to bereme tak, že Česko má své problémy, takže je logické, že je nějaká Ukrajina příliš nezajímá. A víte co, politiku do tohoto rozhovoru nechceme míchat. Chci jen říct, že na Ukrajině nebojují na druhé straně ruští povstalci, nýbrž ruská armáda, ale pojďme od politiky dál.
Změnila vás válka psychicky? Jste nyní jiní lidé?
Fedorčuk: Určitě se nás znatelně dotkla, o tom není pochyb.
Lehuša: Cítím, že jsem se změnil.
Můžete být konkrétnější?
Fedorčuk: Po tom všem, co jsme viděli a zažili, už nemůžeme být stejní. Představte si situaci, kdy po vás střílejí a vy moc dobře a zcela jasně chápete, v jakém jste nebezpečí, přesto je nutné vstát a běžet dopředu. V tu chvíli musí člověk sám v sobě něco zlomit, a jestliže to v sobě zlomí, už to nejde vrátit zpět, navěky v něm zůstane stopa.
V jakém smyslu?
Fedorčuk: Vstanete-li uprostřed bojiště a běžíte čelem ke kulkám, překonáte-li takhle vlastně násilím strach ze smrti a zranění, už se pak ničeho nebojíte. Zároveň ale ztratíte důvěru v cokoli. Věříte pouze lidem, kteří prožili totéž, na zbytek společnosti hledíte s dost silnou nedůvěrou. Nedokážete jinak a to pro běžný život není dobré. I proto, že zbytek společnosti vás nedokáže pochopit a vy nemáte možnost jí to nikterak vysvětlit. Nejde to, tahle zkušenost je absolutně nepřenosná.
Můžete k tomu také něco říct, Vitaliji?
Lehuša: Nemám co. Se vším, co bylo řečeno, souhlasím.
Tak mi povězte, jak jste se do války dostal. Oleh byl voják z povolání, a proto jeho cesta byla daná, ale co vy?
Lehuša: Před válkou jsem byl na vojenské základní službě ve speciálních jednotkách, takže když konflikt vypukl, s jistotou jsem věděl, že je jen otázkou času, kdy přijde povolávací rozkaz. Neměl jsem nad čím přemýšlet, chtě nechtě jsem musel jít, jinak bych se podle zákona dopustil vlastizrady.
Jak došlo k vašemu zranění?
Lehuša: Patnáctého prosince 2015 ráno přijeli na místo, kde jsem byl, hledači min a velitel mi řekl, abych šel s nimi k nedalekému potoku a zaujal bojovou pozici. Když hledači min odešli, zvedl jsem se i já. V tu chvíli mi dva metry před obličejem explodoval nástražný granát. Byla to vteřina, stihl jsem pouze dát ruce před hlavu, abych si ji chránil, a zavřít oči.
A když jste oči otevřel?
Lehuša: Viděl jsem, jak tam, kde jsem měl ruku, trčely z pahýlu kosti.
Omdlel jste?
Lehuša: Kdepak, to až potom v nemocnici v Charkově, tam jsem ležel týden v bezvědomí. Ihned po zranění jsem se ale díval na zbytky ruky a okamžitě mi došlo, že jsem o ni přišel, že je zle. A na druhé ruce mi chyběl palec... Vzápětí mi zdravotníci zastavili krvácení a převezli mě do vojenského špitálu.
Máte střepiny z granátu i v těle?
Lehuša: V pravém rameni, v hlavě, v krku... Měl jsem na sobě neprůstřelnou vestu, takže jsem střepiny schytal od ní nahoru. Pořád mě v těle bolí.
Co přesně se stalo vám, Olehu?
Fedorčuk: Devatenáctého února 2015 jsme od městečka Luhanske, kde byla naše základna, vyjeli s kolegou autem směrem k přední frontové linii, vezli jsme tam radiostanici a vodu pro spolubojovníky. V noci předtím nepřátelští diverzanti zaminovali pole a cestu, po níž jsme jeli, což jsme samozřejmě netušili. Na jednu z min jsme najeli, naštěstí jsme ji tím nájezdem naklonili do úhlu, takže exploze šla směrem do země a to nám zachránilo život. I tak mi výbuch okamžitě utrhl levou nohu a hodně mi poškodil i tu pravou.
A co bylo dál?
Fedorčuk: Po výbuchu zůstalo auto převrácené a my v tu chvíli mysleli, že jsme na mušce ostřelovačů. Zakřičel jsem na kamaráda, ať z vozu vyskočí, což on udělal, já otevřel dveře, že učiním totéž, a zjistil jsem, že nemám jak vyskočit, že nemám čím. Řval jsem na kolegu: "Pomoc, pomoc!" On ke mně přišel, ale když viděl, v jakém jsem stavu, zhroutil se vedle mě v bezvědomí.
Takže jste zachraňoval vy jeho?
Fedorčuk: Ano, křísil jsem ho, dal jsem jemu i sobě injekci.
Probrala ho?
Fedorčuk: Naštěstí ano, díky tomu mi mohl obvázat nohy, abych nevykrvácel. Sám také neměl nohy úplně v pořádku, byť ne v tak vážném stavu jako já, takže se plazil kilometr a půl na základnu pro pomoc. Stejně jako Vitalij jsem pak skončil v charkovské nemocnici. Cesta byla od min vyčištěna, nikoli však pole, na něj byl kvůli tomu vstup zakázán. Dva místní civilové to dva dny po mém zranění nerespektovali, šli přes pole sbírat dříví a oba je to roztrhalo.
Dostali jste od státu nějaké odškodné?
Fedorčuk: Byla mi přiznána invalidita prvního stupně, to znamená, že nejsem práceschopný. A dostal jsem 380 tisíc hřiven (necelých 280 tisíc korun, pozn. red.). Lehuša: Já dostal 290 tisíc hřiven (210 tisíc korun), to jsou na Ukrajině velké peníze. Invaliditu ale mám druhého stupně, podle toho jsem tedy i bez ruky částečně práceschopný.
Jak vzala vaše zranění rodina?
Fedorčuk: Mám starou maminku a už jednou jsem v téhle válce zraněn byl, střelili mě do ramene. Matce jsem to tehdy neříkal, abych jí nezpůsobil bolest a nervy, když mi ale válka sebrala nohu, věděl jsem, že není zbytí a oznámit to musím. Volal jsem sestře, aby to matce šetrně sdělila, ta už to ale věděla od úřadů, navíc mě viděla v televizi, která dělala reportáž z nemocnice, kde jsem ležel. Pro maminku to byla rána, ale přenesla se přes ni, žije dodnes. Lehuša: Když jsem se po sedmi dnech v nemocnici probral, hned jsem chtěl telefon, abych zavolal otci, co se mi stalo. Ten už sháněl informace, protože se mi nemohl dovolat, částečně ho uklidňovalo, že mě na internetu nenašel na seznamu mrtvých.
Jak se díváte na ty, kdo vám zranění způsobili? Dokážete jim odpustit?
Fedorčuk: Obyčejným vojákům z druhé strany, které do války povolali, odpustit můžeme, už jsme to i udělali. A dál... Dál je to politika, o ní se bavit nebudeme.
Devastuje válka Ukrajinu?
Fedorčuk: Když jsem byl po svém prvním zranění dva měsíce doma, mnoho set kilometrů od fronty, mrzelo mě a trochu i štvalo, že lidé válku ani moc nevnímají, nepřipouštějí si ji. Od té doby se ale situace změnila. Jak se válka táhne, všichni znají nějakého zraněného, mnoha rodin se osobně dotkla velká tragédie.
Jak jste spokojeni s pobytem v České republice a léčbou v Darkově? Děláte pokroky?
Lehuša: Před příjezdem do České republiky jsem měl značné bolesti hlavy a zad. To se podstatně zlepšilo - příčinou byl skřípnutý nerv, který mi tady uvolnili a bolest ustoupila. Fedorčuk: Líbí se mi tady, samozřejmě. Přijel jsem do Darkova o berlích, ale už za několik dní jsem se mohl pohybovat bez nich, jen s protézou. To je obrovský pokrok. Jsem překvapen, k jakému zlepšení u mě za tak krátkou chvíli došlo.
Nečekal jste to?
Fedorčuk: Při cestě do Darkova jsem napřed musel urazit z domova dvě stě čtyřicet kilometrů do Kyjeva, pak jsem se z nádraží o berlích přesunul na letiště a následoval přelet do Darkova. Byl jsem totálně vyřízený, a tím pádem odhodlaný říct si o invalidní vozík, byl jsem přesvědčen, že nezvládnu pohyb ani o berlích. A podívejte se, teď chodím bez nich, to je úžasné.
Lehuša: Ve srovnání s Ukrajinou je tady nesrovnatelně lepší přístup personálu, u nás je to o dost drsnější, nikdo se s vámi moc nepáře.
Fedorčuk: I kvůli tomu jsem vůbec neváhal, když jsem se od ukrajinské státní správy pro péči o veterány dozvěděl o možnosti odjet na rehabilitaci do Darkova. Cítil jsem, že se mi nabízí možnost zlepšit svůj život, což se zatím naplňuje.
Jaký je v Darkově váš denní režim?
Lehuša: Hned po snídani začnou procedury spočívající v různých cvičeních, které trvají až do tří odpoledne.
Dávají vám zabrat?
Lehuša: Od třetí hodiny máme volno a můžu vám říct, že ho fakt potřebujeme. Jsme utahaní. Ne že by nám ty procedury byly protivné, to by bylo hodně hloupé takhle to vnímat, poněvadž víme, že nám pomáhají. Zároveň ale celý proces celkem bolí a je namáhavý.
Fedorčuk: Důležité je také zmínit, že tady na sebe vše navazuje, jde o komplexní péči. Ubytování, jídlo, rehabilitace, všechno pod jednou střechou. Z tohoto pohledu je to ideální.
Zdají se vám o válce sny?
Fedorčuk: Ne.
Lehuša: Mně ano, ve snech znovu prožívám válečné situace, které mám za sebou. Byla jich spousta. Ve snech opět bojuji, opět prožívám obrovský stres. Dřív mi byly hodně nepříjemné, teď mi přijde, jako bych si na ně už zvykl.
A probudí vás tyto sny?
Lehuša: Ano, téměř vždycky. Když se vzbudím, jsem moc rád, že už to byl jen sen.
Oleh Fedorčuk (39) Voják z povolání přišel ve válce na Ukrajině o nohu. Žije ve městě Novohrad-Volynskyj v Žytomyrské oblasti na západ od Kyjeva s manželkou a patnáctiměsíčním synem. "Ve zbytku života je syn můj hlavní cíl. Vím už, že jsem schopen chodit bez berlí, teď chci ze syna vychovat dobrého člověka." Vitalij Lehuša (28) Před válkou se živil jako pracovník bezpečnostní služby, ve válce přišel o pravou ruku a palec na levé. Vše záleží na podpoře nadace Regibase, která hradí veškeré náklady na léčbu obou zraněných. Lehuša žije v ukrajinské vesnici Floreno s družkou, z předchozího vztahu má sedmiletou dceru. |
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.