Potící se záda kousek před Vámi, na prvních metrech je to trochu trhané, ale po chvilce začíná pěkně plynulý pohyb. S vozítky na lidský pohon, navíc s tradičním běžcem, se setkávám v Indii i na východě USA.
Slunce už je dávno za obzorem, ale neskutečné vlhko trvá. Nepomůže od něj ani lehký vánek za jízdy. Spěcháte rušnou ulicí a doufáte, že se dostanete do cíle dříve než se spustí blížící se liják a voda zaplaví ulici.
Po náročném dni strávených na památkách z občanské války, prohlídkou domů místních velmožů a všech těch muzeích cítíte únavu. Přesto si užíváte jízdu a ba nic nedbáte zvědavých pohledů kolemjedoucích. Ještě obligátní foto na sedačce už jste u hostelu. Zbývá už jen zaplatit. Co prosím? Celých 10 dolarů?!
Rikša je původně japonský vynález, který je dnes asi nejvíce rozšířen na indickém subkontinentu právě v podobě cyklo- a motorových rikš. Ty druhé vytlačují prvně jmenované. Někde už i ze zákona, protože běžec táhnoucí v rikše je prý lidsky nedůstojný - připomínající zapřažené zvíře.
Především ve velkých indických městech operují tisíce těchto zvláštně uzpůsobených kol. Spousty vesničanů přicházejí z těch nejchudších států do větších měst a doufají najít slušný výdělek jako „rikšáci". Ti, co nemají dost prostředků na to, aby si pořídili rikšu vlastní, si ji pronajímají. Dílno-garáže v zapadlých uličkách slouží často jako noclehárny pro řidiče rikš. Spousta z nich si ale nízký nájem nemůže dovolit, proto spí jednoduše na svých kolech přímo na ulici.
Je to tvrdý každodenní boj o cestující - a o přežití. Neustálé se nabízení a pokřikování „rikša, rikša". Obzvlášť vehementně, když je na blízku nějaký cizinec. Ti šťastnější mají stálou klientelu, obvykle v podobě malých školáků, které každý den vozí na vyučování. Na téhle speciálně upravené rikše uvezou klidně i osm až deset dětí. Tak mají zajištěný aspoň nějaký pravidelný příjem.
Jejich jsou příjmy nevalné, strava bídná, zkrátka drsný život. To vše se pak odráží v jejich fyzickém vzezření. Se dvěma masivnějšími Evropany (v porovnání s domorodci) rikšák zpravidla ztěžka našlapuje, zvlášť´rozjezdy stojí plno sil. Člověka napadá, jestli by si s ním neměl vyměnit místo.
Ne však tentokrát - o mnoho tisíc kilometrů dále. Vytočíte e bezplatně číslo a do pěti minut máte přistavený povoz - zbrusu novou žlutou rikšu s rudým polstrováním. Řidič není vychrtlý, bezzubý Ind v propocené košili, ale mladý student v svítivém tričku bike taxi. O práci má postaráno i bez věčného pokřikování „rikša, rikša."
O vaší telefonické objednávce dostane zprávu vysílačkou a během chvilky je u Vás. Zlehka našlapuje do pedálů a co nevidět jste na místě určení. Deset dolarů je pevná taxa po centru města, většinou pět až deset minut jízdy. Pětašedesát procent z toho plus spropitné jde do kapsy studentovi, zbytek majiteli agentury. Tomu patří také samotné rikši.
O rikšu je zájem po většinu dne. Spatříte na nich odpoledne jak turisty unavené celodenním pochodováním po městě, tak elegantně oblečené páry na cestě na večerní divadelní představení. Ale hlavní špička je samozřejmě v pozdních večerních hodinách, kdy se lidé přesouvají do barů. Vysílačka pak neutichá hlavně kolem druhé hodiny ranní. To všechny podniky zavírají a lidé se v podroušeném stavu trousí do svých domovů. Spousta jich pak dá za vděk tomuto originálnímu dopravnímu prostředku.
Rikšák je zase rád, že šichta se blíží ke konci. Za jediný večer si vydělal asi více, než mnohý jeho indický kolega za celý měsíc.
Tedy zatímco nad rikšami taženými přímí lidmi se stahují mračna a zůstávají ve větším počtu snad již jen v indické Kalkatě, ty cyklistické se dostávají do módy. Cyklo rikša, cyklo- či bike taxi, to jsou některé z názvu, pod kterým se můžete vyhledat tenhle dopravní prostředek nejen v metropolích jako Dublinu nebo New Yorku, ale už i v klidném, konzervativním, americkém, jižanském Charlestonu. Tam s nimi občas jezdím i já.
