Jasenovac
Zapomenutá balkánská Osvětim
21.11.2016 06:00 Původní zpráva
Z dálniční křižovatky u Záhřebu, kde se odbočuje na jadranskou dálnici, je to 130 kilometrů. Za války se tu děly stejně hrůzné věci, jako v Osvětimi či Treblince. Přesto název Jasenovac zná z Čechů či Evropanů málokdo. A zapomínají na něj i Chorvaté, kteří upřednostňují jinou etapu svých pohnutých dějin.
Mladá lékařka Zora Faistová se v táboře Stara Gradiška ocitla v květnu 1944. Po otci Češka se narodila v jugoslávské Slavonii a během studií se angažovala ve Svazu komunistické mládeže. Právě to byl důvod, proč se za války ocitla v koncentráku zřízeném speciálně pro ženy a děti. Byla to pro ni první a velmi drsná lékařská praxe. Dozorci a dozorkyně, fašističtí ustašovci, se snažili vymyslet, jak vězně s co nejmenší námahou pozabíjet. Sklepení nazývané po jednom z mučitelů "hotel Gagro" bylo určené pro matky s příliš malými nebo nemocnými dětmi, nechávali je tam umřít hlady.
Vraždění žen a dětí bylo specialitou tábora, používal se k tomu oxid siřičitý, později Cyklon B, někdy se spalovalo zaživa v kremační peci - všechny potřebné látky a zařízení vyrobili ustašovcům věrní inženýři. Dozorci dokonce uspořádali soutěž, kdo zabije nejvíc vězňů. Zvítězil někdejší student františkánské církevní školy Petar Brzica, nožem na řezání snopů slámy zvaným Srbosjek podřízl údajně 1360 lidí. Vyhrál zlaté hodinky, opékané sele a víno. (Po válce se mu jako mnohým jiným dozorcům podařilo zmizet, na rozdíl od několika svých kolegů ale nebyl vypátrán, zemřel v roce 2007.)
Tábor sice nebyl tak "výkonný" jako nacistické lágry Osvětim či Treblinka, vynalézavost a brutální metody vraždění šokovaly při inspekci i Hitlerova zmocněnce v Chorvatsku generála Edmunda Glaise von Horstenau. Doktorka Faistová projevila v tomto prostředí mimořádné hrdinství. V létě 1944, když úřady povolily přístup Mezinárodnímu červenému kříži, promluvila o problémech v táboře a řekla si o léky a potraviny. Díky blížícímu se konci války svou troufalost přežila, později přednášela medicínu na univerzitě a zemřela v 85 letech v srbském Novém Sadu.
Vlak smrti a rozkradené cihly
Dnešní návštěva tábora v Jasenovaci vyvolává smíšené pocity. Projíždíme stejnojmennou vesnicí, domy jsou rozstřílené a opuštěné, důsledky občanské války začátku devadesátých let. Starší stavení jsou z dobrých pálených cihel. Ty vyráběli vězňové a mezi místními se traduje, že původně tvořily zdi koncentráčnických baráků. Když po roce 1945 zůstal tábor opuštěný, lidé je rozebrali na vlastní bydlení.
Expozice jsou dvě, koncentrák tvořilo celkem pět větších táborů, které se rozkládaly na obou březích řeky Sávy. Dnes po ní probíhá hranice, a tak kdo chce vidět místo, kde stál tábor Stara Gradiška, musí přes celnici do Bosny a Hercegoviny a jejího podřízeného státního útvaru, Republiky srbské. Všude je ale k vidění jen prázdné pole s krátkým, pečlivě posekaným trávníkem. Všemu dominuje gigantická betonová socha Kamenný květ a Vlak smrti, souprava s nákladními vagony a parní lokomotivou. Kdysi souprava jezdila s návštěvníky mezi jednotlivými pamětihodnostmi, teď lokomotivu ničí rez a koleje zarůstají travou.
Nelze se ubránit dojmu, že památník je udržován spíš z povinnosti. Je tu pusto a prázdno. A když už se konečně objeví nějací turisté, jsou buď ze sousedního Slovinska, nebo mluví anglicky. "Za komunistické Jugoslávie sem jezdilo až čtyři sta tisíc lidí ročně, teď máme návštěvu kolem deseti, dvanácti tisíc," říká kurátor zdejšího muzea Đorđe Mihovilović. Za poklesem návštěvnosti je ale prý hlavně to, že už sem nikdo nehoní autobusy školních dětí jako za režimu Josipa Brose Tita. Chorvatské školní osnovy Jasenovac už nepovažují za tak důležitý, že by se sem děti měly podívat na vlastní oči. Občas se objeví školáci ze sousední Bosny a Hercegoviny, většinou však jezdí jen potomci někdejších vězňů.
Uctívání odvety
Výrazně větší zájem než o oběti Jasenovace mají chorvatští politici i veřejnost o uctění památky zabitých ustašovců, která se koná každoročně v polovině května v rakouském Bleiburgu. Na konci války tam prchali ustašovci (včetně části jasenovackých dozorců) spolu s oddíly pravidelné armády, takzvané domobrany, spolu s rodinnými příslušníky. Chtěli se vzdát Britům, ti je ale odmítli a předali jugoslávským partyzánům. Výsledkem bylo množství masakrů, u nichž také jasné, kolik tu vlastně zahynulo lidí. Partyzáni vraždili až při pochodu ve Slovinsku a odhady se pohybují mezi 15 000 až 50 000 mrtvými.
Zatímco na dubnové vzpomínce v Jasenovaci se sejde několik tisíc lidí, do Bleiburgu vždy v květnu zamíří na padesát tisíc Chorvatů. Autobusy mnohdy organizují místní buňky vládní strany HDZ. V Bleiburgu jsou ale k vidění i vládní kolony, pravidelně přijíždí premiér či jeho zástupce, stejně jako i ministři, biskupové a šéfové důležitých státních institucí. Oficiálně je sice akce prezentovaná jako vzpomínka na nevinné oběti, o mnohém však vypovídá množství chorvatských vlajek. Mezi účastníky je čas od času vidět nášivka s ustašovským pozdravem z válečných dob Za dom spremni (Pro vlast připraveni), protisrbská hesla i hajlování, za které nikdo nikoho neokřikuje, excesy ani nepatří k tématům politiků.
Autoři textu jsou: Tomáš Vlach, Šárka Kuchtová, Jasenovac, Bleiburg
* Jak vypadal památník Jasenovac za Titovy Jugoslávie a co se s ním dělo po osamostatnění Chorvatska?
* Proč zástupci židovské komunity a společenství Srbů bojkotují pietní akce v Jasenovaci?
* Jaké byly další osudy veteránů masakru u Bleiburgu?
Odpovědi na tyto otázky a celý text článku najdete v aktuálním vydání časopisu TÝDEN, který vychází v pondělí 21. listopadu 2016.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.