Rozhovor TÝDNE
Mladých postižených mrtvicí přibývá. Na co si dát pozor?

Po infarktech a rakovině je mrtvice v Česku třetí nejčastější příčinou úmrtí. Ti, kteří ji přežijí, často bojují s trvalými následky. Tereza Dubská a Jan König z neurorehabilitačního centra ERGO Aktiv jim pomáhají s návratem do běžného života. Jak se s mrtvicí vypořádat?

Na cévní mozkovou příhodu (CMP) u nás denně umírá okolo třiceti lidí, ročně postihne zhruba třicet tisíc osob. Čím si tak četný výskyt vysvětlit?

Jan König: Označit přesně hlavní příčinu je složité. Vedle klasických rizikových faktorů, jako jsou cukrovka, vysoký cholesterol a dědičné faktory, vnímám vysoký výskyt CMP i jako jakousi daň za způsob života, jaký v současnosti vedeme. Dlouhodobý stres, spousta práce, nedostatek odpočinku, málo pohybu, špatné stravovací návyky, ale možná i složitější mezilidské vztahy. Negativní vliv těchto faktorů ostatně potvrzují i vědecké studie.

Tereza Dubská: A přesvědčujeme se o tom také v naší praxi. Většinu klientů postihla cévní mozková příhoda právě v nějaké vypjaté situaci, respektive v období, kdy zažívali dlouhodobý chronický stres. Ten je u mrtvice asi jedním z nejvýznamnějších faktorů.

Dlouho byla CMP spojována především s pokročilejším věkem, stále více je ale slyšet o případech, kdy postihuje mladé lidi, dokonce i děti. Věk tedy nehraje roli?

Dubská: U mladých lidí nebo dětí se mrtvice vyskytovala i v minulosti, co se ale v posledních letech změnilo, je její četnost. A to je skutečně velký problém. Podle dat mezinárodní organizace Stroke Association ještě v roce 1990 platilo, že do věkové skupiny šestadvacet až šedesát let spadala přibližně čtvrtina případů CMP, podle poslední rozsáhlé studie z roku 2010 už to však byla třetina.

Čím je to způsobeno?

König: O hektickém životním stylu jsme už mluvili, zapomenout ale nesmíme ani na určité genetické predispozice. I ty lze však do jisté míry ovlivnit právě tím, jak žijeme. Velkým problémem je podle mě to, že lidské tělo není na tlak, jemuž v současné společnosti čelí, vybaveno.

Stresovým situacím byl ale člověk vystaven odjakživa. Ať už při lovu mamutů, v dobách hladomoru, ve válkách, nebo při přežívání v náročných klimatických podmínkách. Proč tyto okolnosti zvládal lépe?

König: To je pravda, šlo o velmi náročné situace, které bylo potřeba vyřešit, přežít. Zároveň ale byly jasně viditelné, pojmenovatelné a časově omezené. Člověk věděl, s čím bojuje, mohl se aktuální situaci lépe přizpůsobit. Krátkodobý stres není tolik nebezpečný, organismus se s ním a jeho následky umí vypořádat. Hrozba dnešního světa je v tom, že spousta náročných a nebezpečných faktorů je skryta. Dlouhodobě na nás působí a my je ani nemusíme vnímat. Jejich dopady se v našem organismu ale kumulují a pak to všechno najednou bouchne - a přijde třeba právě mrtvice. Klasickým příkladem je už zmíněný chronický stres. Neustále se snažíme přizpůsobit vyšším nárokům v práci, málo spíme, jíme ve spěchu, nedáváme tělu možnost regenerace. Sice necítíme bolest a nevnímáme přímé nebezpečí, ale náš organismus trpí, což se většinou dříve či později projeví. Často právě na kardiovaskulárním systému.

Na co si tedy dát pozor?

König: Prevence je nesmírně složité a obsáhlé téma, ale pokusím se zmínit alespoň základní faktory. Vědecky je podloženo například negativní působení hormonální antikoncepce, alkoholu, kouření, nadváhy, chronického stresu. Ve chvíli, kdy se tyto věci kombinují, je riziko kardiovaskulárních problémů ještě větší. Když už někdo není schopen přestat kouřit, měl by spotřebu cigaret alespoň co nejvíce omezit. Podobné je to s alkoholem. A pak jsou věci, jež nám přirozeně pomáhají, ale my je zanedbáváme. Třeba dostatek spánku, pohybu nebo regenerace.

Dubská: A správná výživa. Setkáváme se nejen s tím, že někdo jí příliš, ale také s případy, kdy je příjem potravy nedostatečný, třeba právě kvůli stresu. To je stejně nebezpečné jako přejídání. Obecně je problém to, když člověk jí ve stresu. Trávicí systém je přetížen, nezvládá svou funkci dostatečně. Můžete jíst super biopotraviny, ale vystresované tělo z nich má minimální užitek.

Co jako první udělat, když už k mrtvici dojde?

König: Na nic nečekat. Nemocný se musí co nejrychleji dostat na specializované iktové centrum, kde mu bude poskytnuta pomoc. V takových případech je důležitá každá minuta, s narůstající časovou prodlevou se riziko poškození mozku samozřejmě zvyšuje.

Iktová centra v Česku jsou prý na velmi dobré úrovni. Souhlasíte?

König: Na vynikající, tento systém patří mezi nejlepší na světě. Minimálně jednu iktovou jednotku má každý kraj, koordinace funguje velmi dobře. Pokud se pacienta podaří na toto oddělení přivézt včas, má velmi dobré vyhlídky. Často říkám, že když už mrtvici dostat, tak v Česku. V tomto ohledu podle mě není téměř co zlepšovat, horší je to ale s následnou péčí.

Právě rehabilitaci pacientů po CMP a jejich návratu do - v rámci možností - běžného života se věnujete. Co nefunguje?

König: Chybí jakákoliv koordinace, systémové nastavení. Můžete mít štěstí a narazit na výborné terapeuty, jenže v drtivé většině případů k nám přicházejí bezradní pacienti, kteří vůbec netuší, na koho se obrátit, kde hledat pomoc, co v konkrétní chvíli udělat. Pokud za sebou nemají rodinu či někoho, kdo jim pomůže, vše vytelefonuje a zařídí, mají obrovský problém. Bohužel i mladší lidé pak často a zbytečně končí na odděleních LDN. Také proto provozujeme bezplatnou telefonickou a e-mailovou poradnu, kde se snažíme lidem v takové situaci pomáhat - nasměrovat je, doporučit vhodnou péči, nabídnout jim ideální řešení.

Dubská: S prosbou o radu se na nás obracejí lidé z celé republiky, což jen potvrzuje nefunkčnost současného systému. Přestože jsme velmi malé pražské zařízení, řešíme případy třeba i z Moravy. V takových situacích se zejména snažíme doporučit lidem zařízení v jejich okolí.

Jak rehabilitace po mozkové příhodě probíhá?

König: To je velmi individuální. Vždy je potřeba provést vstupní vyšetření, zhodnotit stav a odhadnout možnosti pro jeho zlepšení. Na závěr spolu s klientem stanovíme reálné cíle a s týmem naplánujeme individuální terapii. Obecně jde ale o velmi komplexní proces, pro který je nezbytný takzvaný interprofesní tým tvořený neurologem, rehabilitačním lékařem, logopedem, ergoterapeutem, fyzioterapeutem, psychoterapeutem i sociálním pracovníkem. A také spolupráce s okolím nemocného: rodinou, kamarády, kolegy z práce, zaměstnavatelem. Ti všichni jsou pro co nejlepší návrat člověka po mrtvici do běžného života nesmírně důležití.

Denně pracujete s lidmi, jimž mrtvice změnila život. Existuje rada, jak se s takovou událostí vypořádat?

König: Rehabilitace po CMP je v podstatě celoživotní proces a lidé po mrtvici mají ve většině případů trvalé následky. Mohou si pak zvolit ze dvou možností: buď rezignovat a žít jako doživotní pacient, nebo svůj handicap přijmout a vrátit se s ním do aktivního života. S tím rozdílem, že třeba místo lezení po skalách začnou veslovat nebo fotografovat. Důležité je stanovit si dosažitelný cíl, kterého chce klient rehabilitací dosáhnout, na to klademe mimořádný důraz. Musí se nastavit meta, jejíž pokoření je reálné, člověka povzbudí a udělá mu radost.

Jaké cíle si lidé po mrtvici dávají?

König: To je velmi odlišné. Měli jsme zde paní, která si nejvíce přála, aby se po rehabilitaci mohla postarat o vnuky. Chytnout je za ruku, pochovat je, jít s nimi na procházku. Povedlo se a byl to obrovsky silný moment. Jiní klienti si zase přejí znovu řídit auto, dělat oblíbený sport, starat se o zahrádku. Opakuji, že zásadní je stanovit dosažitelný cíl. Nebo alespoň takový, ke kterému se lze co nejvíce přiblížit. Jinak je člověk naopak zklamaný a může utrpět jeho psychika. Ta je ostatně u většiny lidí po mozkové příhodě kvůli zdravotním omezením velmi křehká.

Dubská: Důležité je celý proces rehabilitace monitorovat a mapovat jakékoli zlepšení. Často jde o nepatrný posun, každý takový krůček je ale důležitý a člověku dodá motivaci. Je to, jako když hubnete: shodíte kilogram, a ani si toho nevšimnete. Pak ale přidáte další a další a najednou je to deset kilo dolů. S mozkem to je podobné, drobné posuny dokážou ve výsledku velké věci a mohou vést až k soběstačnosti. Právě po ní touží většina lidí po mrtvici asi nejvíce.

Lidem po cévní mozkové příhodě se také snažíte usnadnit návrat do práce. Je to složité?

König: Bohužel je zde řada bariér. Často to začíná už na úřadech práce, kde je velmi obtížné například zajistit ergodiagnostiku, na jejímž základě je možné člověku se zdravotním omezením vybrat vhodnou práci. Zaměstnavatelé zase často mají strach z možných komplikací, které zaměstnání takové osoby přinese. Obecně platí, že pokud jde o řadového pracovníka, jeho návrat do původního zaměstnání se většinou nepodaří. Větší šance je v případech, kdy jde o člověka oblíbeného v kolektivu nebo někoho, kdo je pro danou práci důležitý. Nevrátí se třeba na stejnou pozici, do bývalého kolektivu ale ano. A to je obrovská odměna.

V říjnu chystáte akci Benefice mrtvice, jejíž výtěžek má pomoci třem mladým lidem, kterým mozková příhoda změnila život. Například sedmadvacetileté Elišce, jež dostala mrtvici v sedmém měsíci těhotenství. Narodil se jí zdravý syn, sama se však stále potýká se zdravotními problémy. Jak taková událost změní život rodiny?

König: Určitě hodně. A rozhodně ne vždy negativně. Často máme zkušenosti, že to rodinu stmelí, a to nejen tu nejužší, ale třeba i širší příbuzenstvo. Je neuvěřitelné, jak se pak takoví lidé snaží blízkému nemocnému pomoci, kolik času a sil tomu věnují a často to ani neberou jako oběť. Na druhou stranu toto je většinou případ rodin, kde se nemocný snaží rehabilitovat, nevzdává se, chce se vrátit do života. Desetitisíce lidí v Česku po mozkové příhodě naopak rezignují, stanou se věčnými pacienty. Někdy i proto, že jim pomocnou ruku nikdo z blízkých nepodá.

Jak velkých pokroků lze léčbou a rehabilitací dosáhnout?

König: To je velmi různorodé. Někdo se znovu naučí chodit, jiný vymění chodítko za trekingové hole, další je schopen řídit auto, sám se najíst. Občas dochází i k legračním situacím. Na rehabilitaci jsme třeba měli pána, který si dal za cíl, že si vyčistí zuby levou rukou, přestože byl jinak pravák. Zvládl to a byl ohromně šťastný.

Bc. Tereza Dubská (26) Na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem vystudovala ergoterapii. Zabývá se rehabilitací neurologických pacientů se zaměřením na rehabilitaci ruky. Je členkou České asociace ergoterapeutů. Zajímá se o moderní trendy v oboru, například o roboticky asistovanou rehabilitaci. Ráda sleduje filmy a chodí po horách. Mgr. Jan König (44) Zakladatel a ředitel ERGO Aktivu, centra neurorehabilitace po mozkových příhodách a jiném získaném poškození mozku. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze se zaměřením na psychologii, chemii a angličtinu. Pracoval jako marketingový poradce, ERGO Aktiv založil v roce 2009 poté, co jeho pětatřicetiletý kamarád dostal mrtvici. Rád hraje hokej.