Pro pacienty s diagnózou jednoho z nejnebezpečnějších světových onemocnění jsou konžská zdravotnická střediska děsivým místem. Ve chvíli, kdy pozitivní krevní testy prokážou ebolu, nemocní jsou umístěni do hermeticky uzavřených buněk. Zatímco se pohybují na hranici života a smrti, jediný fyzický kontakt s vnějším světem představují doktoři od hlavy až k patě odění v dekontaminačních oblecích, píše list The Telegraph.
Je tu ovšem jedna výjimka: téměř v každé průhledné plastové buňce je přítomný jeden z těch, kdo ebolu přežili a mají proti nemoci vytvořené protilátky. Poskytují nemocným útěchu, povzbuzení a protože nemusí nosit ochranný oděv - lidský dotek.
Tito lidé mohou být klíčem k úspěchu proti nemoci, kterou na začátku července Světová zdravotnická organizace (WHO) označila za mimořádnou událost světového dosahu.
Mwamini Masikiová se dobrovolně přihlásila, aby se stala jednou z těch, kdo nakaženým pomáhají. V lednu se jí podařilo vyhrát těžkou a měsíc trvající bitvu s nemocí, která zabila jejího synovce. Minulý týden se začala starat o malého chlapečka, který na svět přišel v jedné z uzavřených buněk.
Chlapec, kterému jsou pouhé dva dny, může nebo nemusí mít ebolu. Jeho matka se virem nakazila v šestém měsíci, a i když se uzdravila, virus mohl přečkat v plodové vodě nebo placentě. Žena je stále příliš slabá na to, aby se o dítě postarala, Masikiová se proto o chlapce stará místo ní.
Přeživší svou hrdinskou a vyčerpávající práci nedělají jenom v ošetřovnách, jsou také důležitou součástí jeslí, které provozuje Dětský fond OSN (UNICEF). Zde jsou umístěny děti pacientů, kteří se ve zdravotnických zařízeních léčí s ebolou. Starat se o ně v takových podmínkách je náročné - i když děti dostaly vakcínu, mohly se přesto od rodinných příslušníků nakazit. Dokud neskončí jednadvacetidenní inkubační doba, nikdo si tím nemůže být jistý, a proto je izolace dětí zásadní. Starat se o ně mohou jen ti, kdo už ebolu přežili.
Ebola neexistuje, myslí si někteří obyvatelé
Nejdůležitější rolí přeživších je ale šířit zprávy, že ebola je opravdová nemoc a nikoliv jen konspirační teorie vymyšlená Západem a konžskou vládou. Podle výzkumu provedeném minulé září na východě země čtvrtina všech oslovených nevěřila, že ebola jako nemoc vůbec existuje.
Kvůli tomu se pouze málo lidí obtěžovalo s preventivními opatřeními, jež by zamezila šíření nemoci, a starali se o nemocné i mrtvé. Ebola, mezi jejíž symptomy patří horečka, průjem a občas i krvácení z tělesných otvorů, se přenáší při kontaktu s nakaženou osobou.
Místní ale mají důvody, proč být nedůvěřiví. V Severním Kivu došlo k několika masakrům ze strany cizích kmenů i vládních vojáků. Vláda také mnoha lidem v provincii, kde má vyšší popularitu opozice, zakázala kvůli ebole volit v loňských parlamentních volbách. To podezření ještě přiživilo.
Podle zdravotníků se nicméně vyplácí, když od vesnice k vesnici chodí přeživší, kteří vypráví svůj příběh v místním jazyce. Lidé díky tomu začínají brát nemoc vážně, a pokud se u někoho objeví příznaky nemoci, vezmou ho do zdravotního střediska. Profesionálům také dovolí zařídit pohřeb.
Od té doby, co ebola v Kongu propukla, se tímto virovým onemocněním nakazilo 2546 osob. Uzdravilo se jich 721. Choroba zabíjela 90 procent nakažených, za současnou nižší úmrtnost možná z části mohou právě ti, kdo přežili. "Psychologický aspekt může v šanci na přežití hrát velkou roli," tvrdí Franck Abeille, který je koordinátorem projektu pro UNICEF v Kongu. "Má to neuvěřitelný účinek, kdy někdo přijde do komunity a řekne, čím si prošel a jak přežil. Je to jedna z nejcennějších věcí, co máme."
