Osobní rozvoj
Jak se vypořádat se samotou. Umění, které prospívá

Ve společnosti, která často považuje osamělost za problém, za který je třeba se stydět, je obtížné nacházet pozitivní stránky tohoto stavu. A to ať už je pouze dočasný, nebo dlouhodobý. Umění být sám nicméně umožňuje lépe nalézt cestu k druhým. Samota je stav, který většina lidí považuje za jakýsi trest, zkoušku nebo dokonce hanbu. Ve světě, kde platí měřítka úspěšnosti, je osamocený člověk nutně podezřelý či nešťastný.

V době, kdy je vše propojeno, kde je téměř nemožné být nedosažitelný, nebyl pocit samoty nikdy tak výrazný. Podle výzkumu institutu IFOP z loňského července přiznává 80 procent Francouzů, že se nejvíce obávají samoty. Je to přitom obava oprávněná, protože podle téže studie trpí samotou každý osmý Francouz.

Je ale třeba rozlišovat mezi dlouhodobou izolací a chvílemi samoty, kterou jsme si sami zvolili. Když se člověk dokáže spokojit s vlastní přítomností, je to užitečné. Pokud není samota zdrojem utrpení a deprese, může být dokonce nezbytná k tomu, abychom lépe poznali sebe sama a druhé lidi. Přispívá i k rozvoji kreativity.

Čtyři dny a čtyři noci ve venkovském domě bez telefonu, televize, rádia, bez domácího zvířete, zkrátka beze všeho. K tomu se odhodlal psychoterapeut Hervé Magnin, aby mohl přemýšlet o problémech samoty a předat své zkušenosti. "Předpokládal jsem, že se izoluji od světa na delší dobu, abych napsal knihu. Nakonec čtyři dny stačily. Samota prospívá kreativitě a může přispívat k větší efektivnosti," citoval Magnina týdeník L´Express.

Magnin zdůrazňuje rozdíl mezi izolací a schopností být sám bez pocitů smutku či strachu. Abychom dokázali pozitivně využít tohoto stavu, musíme mít dostatek sebeúcty, říká. Je třeba se spokojit s vlastní společností, což není vždy snadné a vyžaduje to schopnost na sobě pracovat. Rovněž je potřeba zbavit se pocitu viny, kterou v nás často vzbuzuje společnost, která má sklony hledět na samotu s podezíravostí. Jestliže se člověk oddává příliš často sám různým aktivitám, je to často považováno za formu egocentrismu.
"Nejsou žádné hotové návody, jak přistupovat k samotě pozitivně. Heslem však může být radost, ať už se pustíme do psaní, procházíme se v lese nebo třeba kreslíme," zdůrazňuje Magnin.

Tyto rady doslova dodržuje Juliette. Má ráda své přátele i manžela a ráda s nimi tráví své dny. "Být však stále ve společnosti vyžaduje jistou dávku energie. Mám ráda, když brzy ráno vstanu a všichni ještě spí. Těším se tichem a zpěvem ptáků, čtu, medituju, sportuju. Také na některé filmy chodím do kina sama. Je úžasné být sama a lépe se poznat. Je to moje potřeba, kterou můj manžel nechápe," říká.

"Pokusila jsem se definovat aktivity, které miluju, a věnovat se jim," uvádí Cécile. Zbavila jsem se strachu jít ven sama a dělat některé věci sama. Chodím sama do divadla, do kina a na koncerty. Nebylo to snadné, ale tím, že jsem zůstala sama, jsem se nepřipravila o to, co mám ráda," dodává.

"Žila jsem roky s přítelem, kterého jsem už nemilovala, a to ze strachu, že zůstanu sama. Jednoho dne jsme se rozhodli, že se rozejdeme. Byla jsem nucena poznat samu sebe. Nyní jsem navázala vztah s mužem, ale vím, že nemám životní potřebu žít ve dvou. Kupodivu to náš vztah posílilo," říká šestatřicetiletá Céline.

Anne si váží každého dne, kdy je sama doma a může malovat a sochařit. "Byl to sen mého života, který jsem si mohla uskutečnit až v pětapadesáti letech. O samotě je mi dobře. Každé pondělí ráno si říkám: Konečně sama!"