Rozhovor
V transplantacích jsou Češi čtrnáctí na světě. Co na to odborník?
21.01.2015 11:20 Rozhovor
Ještě před koncem roku se transplantovaly orgány od 250 zesnulých dárců, což představuje nejvyšší nárůst za poslední desetiletí. Od loňska si Česko polepšilo o jednu příčku a je na 14. pozici mezi ostatními zeměmi světa. Podle slov ředitele Koordinačního střediska transplantací Miloše Adamce však na orgán čeká stále více pacientů. Jaký je podle něj stav české transplantologie a co na ní má nejradši?
Prosinec byl "plodný" měsíc pro českou transplantologii. IKEM provedl první transplantaci tenkého střeva v Česku a také se povedla již druhá transplantace srdce i plic najednou. Co podle vás bude následovat?
Odhadnout vývoj transplantologie za deset let je neskutečně obtížné. U nás se však programy transplantace dělohy, končetin či obličeje zatím nepřipravují.
Proces transplantací znáte velmi důkladně. Domníváte se, že je transplantační program v Česku dobře nastaven?
Ano, náš transplantační program je z hlediska počtů dárců a provedených transplantací na špičkové evropské úrovni. Ale jako při všech víceetapových procesech, jakým je i transplantace, můžete jednotlivé kroky vždy zlepšit. Tady vidím některé rezervy v každodenní práci střediska i jednotlivých transplantačních center. Jde především o oblast vzdělávání a komunikace mezi laickou a odbornou veřejností.
Kolik transplantací se v Česku ročně uskuteční a o který orgán jde nejčastěji?
Stejně jako ve světě se u nás nejčastěji transplantují ledviny. U nás je to více než čtyři sta přenosů za rok (často od žijících dárců, pozn.red.). Nejméně je transplantací plic, kolem dvaceti za rok. Statistiku všech transplantací pravidelně zveřejňujeme na webových stránkách střediska.
Můžete srovnat situaci u nás a ve světě? Jak by měl vlastně vypadat ideální systém transplantací?
O výkonnosti a kvalitě našeho transplantačního programu není pochyb. Ve světě jsou ale samozřejmě další ojedinělé programy jako transplantace dělohy, končetin či obličeje. Ukáže až čas, zda se nějaká naše skupina nadšenců na některém transplantačním centru rozhodne jít touto cestou.
Transplantace představuje pro mnoho pacientů poslední naději, mnozí na ni čekají velmi dlouho. Jaká je cesta orgánu k pacientovi?
Čekací doba na orgánovou transplantaci je v ČR jedna z nejkratších v Evropě. Přesto se i u nás stane, že se pacient příslušného orgánu nedočká a zemře. Proto je nesmírně důležité neustále poukazovat na problém nedostatku vhodných dárců pro transplantaci.
Čekateli a příjemci orgánů bývají i děti. Liší se u nich operace nějak?
Transplantace orgánů u dětí je samostatnou kapitolou, ale naštěstí ne příliš častou. Operace u dětí není výkon na "malém" dospělém, jde o velmi specializovanou oblast. Proto musíte mít odborníky na jednotlivé fáze transplantace jak v předoperačním období, tak při pooperační péči.
Představuje transplantace pro nemocné větší fyzickou nebo psychickou zátěž?
Někteří pacienti mohou mít určité psychické problémy s novým orgánem. Proto jsou před operací patřičně poučeni a duševní péče se jim věnuje i v pooperačním období. Po fyzické stránce je většina pacientů na tak dobré úrovni, že se s nimi můžete potkat nejenom v pracovním procesu, ale i na sportovištích a při jiných fyzicky náročných aktivitách.
Rutinou se po čase může stát jakákoli práce, i ta, která je skutečně smysluplná. Objevuje se syndrom vyhoření také u transplantologů?
Mohu hovořit pouze za chirurgy. Myslím, že provádění operací je pro lékaře nesmírně fyzicky i psychicky náročné, ale na druhé straně přináší bezprostředně po úspěšné transplantaci takové uspokojení, že syndrom vyhoření nehrozí. O rutině se nedá hovořit vůbec, protože přenos orgánu je vždy originálním procesem.
Transplantologie je obor úzce specializovaný, náročný a velmi emotivní. Co vás přivedlo právě k němu?
Jako medik čtvrtého ročníku jsem se rozhodl pro obor chirurgie a začal chodit na experimentální oddělení IKEM asistovat při transplantacích slinivky břišní. Tady jsem poznal první vynikající chirurgy a učitele, profesora Vaňka a doktora Pavla. Už nebylo úniku - chirurgie je jako droga nebo vrcholový sport. Umí strašně dávat i brát. Transplantační chirurgie u nás byla v té době v ohromném rozkvětu.
Svou první transplantaci jste provedl v roce 1987, od té doby váš obor urazil značný kus cesty. Jak vidíte jeho budoucí vývoj a možnosti?
Za těch dvacet pět let se v transplantologii hodně změnilo a vylepšilo. Na druhé straně jsou tehdejší chirurgické postupy a techniky velmi podobné těm dnešním, protože anatomie ani patologie lidského těla se za jednu generaci zásadně nemění. Výrazný pokrok však udělala imunologie. S tím souvisí i otázka transplantace střeva, která je z tohoto pohledu velmi složitá. Zatím si neumím představit, že bude tato transplantace tak běžná jako třeba přenos ledvin. Budoucí vývoj podle mého směřuje k navození úplné tolerance příjemce k transplantovanému orgánu, a tak se může naše generace ještě dočkat mnohých překvapení. Kam ale dojde vývoj v oblasti kmenových buněk nebo umělých orgánů, to se neodvažuji odhadnout.
Máte do budoucna nějakou vizi, kterou byste rád naplnil?
Dělám teď zase práci kolem transplantací, kterou mám velmi rád. Zároveň si udržuji chirurgickou praxi, takže raději moc neplánuji. Spíše bych si přál, aby lidé kolem mě byli zdrávi a ještě více v pohodě. Držím se hesla "Nehrab se ve včerejším bahně, když chceš být ozářen zítřejším svítáním".
Prof. MUDr. Miloš Adamec, CSc. (*1959) |
Ředitel Koordinačního střediska transplantací |
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.