Říká se, že rodinu si nevybíráme, ale přátele ano. To ovšem neplatí v případě nevlastních rodičů. Když si děti svých partnerů pustí do života, čeká je zásadní změna. Pomoc jim nabízí nový projekt.
Pětatřicetiletá Hana Beranová z Křivenic žije seriál Krok za krokem na vlastní kůži. Oproti oblíbeným americkým hrdinům s kupou nevlastních dětí pod jednou střechou dokazuje, že realita je jiná než v televizi. Se dvěma syny, jimž je osm a šest let, zůstala před pěti lety sama a rozhodla se po novém partnerovi zapátrat na seznamce. "Po barech se s dětmi strašně těžko hledá," směje se.
Nakonec manžela našla, budou spolu už šestý rok. "Sám měl tři děti ve své péči, což mi na seznamce přišlo jako ukazatel toho, že asi půjde o rozumného pána. To jsem si ovšem neuvědomila, že ty děti také fyzicky existují," vypráví paní Hana. Její manžel má téměř třináctiletou dceru a syny-dvojčata, kterým bude dvanáct. Svůj vztah nakonec partneři zpečetili ještě společným devítiměsíčním Václavem, jenž naše setkání prospal v kočárku. V domě plném dětí, z nichž je polovina jejích nevlastních, se Hana musela zpočátku potýkat s výrazným psychickým tlakem.
S novou rolí se vypořádala až s pomocí terapeutky. "Zkoušela jsem nevlastní děti milovat a spasit, jenže to je špatně. Odnášely to mé děti a já byla vyčerpaná," přiznává Hana. "Terapie mi moc pomohla. Jsem víc v klidu, beru děti, jaké jsou, normálně s nimi komunikuji. Už se nepotýkám se záchvaty mezi ‚strašně tě miluji a zachráním tě' a ‚já bych tě snad...'"
Rodičů, jako je Hanka, v Česku žijí tisíce. Rozvodem končí téměř každé druhé manželství a 57 % z nich, což je přibližně 16 tisíc rozvedených párů, mělo v okamžiku rozvodu nezletilé děti. Tyto statistiky navíc nezahrnují rozchody partnerů, kteří žili v nesezdaném soužití, přičemž jen v loňském roce se mimo manželství narodilo asi 47 % dětí. Možný počet neúplných rodin z důvodu rozchodu rodičů může být v porovnání s údaji o rozvedených rodinách až dvojnásobný. Pokud bychom tedy předpokládali, že každý rok vznikne rozchodem rodičovského páru kolem 30 tisíc neúplných rodin, měli bychom ročně zhruba šedesát tisíc rodičů, kteří by potenciálně mohli hledat nového partnera.
"Toto číslo bude reálně mnohem nižší, protože ne každý osamělý rodič vstupuje do dalšího vztahu. Navíc ne všichni z těchto rodičů budou udržovat se svými dětmi natolik intenzivní kontakt, aby se jejich případný nový partner musel vypořádávat s úlohou nevlastního rodiče," říká socioložka Štěpánka Lehmannová, jež spolupracuje na novém projektu Třetí rodič.
Pomoc v nedohlednu
Nevídaný projekt se zabývá opomíjenou problematikou nevlastního rodičovství. Tápající lidé, kteří se musejí vypořádat se složitou životní situací, zatím neměli kde hledat radu. Třetí rodič to chce změnit a za své snahy si vysloužil ocenění za společenský dopad Social Impact Award.
Jeho zakladatelka a koučka Kamila Petrovská se rozhodla "slepovaným" rodinám pomáhat v době, kdy se sama dostala do podobné situace. "Dva roky žiji s mužem, který má dvě děti, je jim devět a jedenáct. Je fajn, že už jsou velké, ale v něčem to není jednoduché. Učili jsme se, jak spolu fungovat, a myslím, že se to daří. To byl popud k tomu, abych založila Třetího rodiče," vypráví.
Chtěla svou novou roli vzít zodpovědně a začala zjišťovat, co člověk má nebo nemá v podobné situaci dělat. A narazila na informační prázdno, konkrétní zkušenosti nebo příběhy nenalezla vůbec: "Jsme v této oblasti průkopníky." Projekt uvítala i Hana, s partnerem se do něj zapojili. "Konečně přiznává rodičům právo na to, že mohou tápat, chybovat nebo, nedej bože, potřebují odbornou pomoc," vysvětluje Hana. "Nevlastní rodiče objevují Ameriku za cenu bolestných zkušeností na straně své i dítěte. S pomocí by si všichni ušetřili dost problémů."
Mluvme spolu
Třetí rodič má v plánu vydat knihu z českého prostředí, která bude vyprávět konkrétní rodinné příběhy. Také chystá pravidelná setkávání rodičů. "Chceme, aby se třetí rodiče setkávali s dalšími lidmi ve stejné situaci, mluvili o svých zkušenostech a společně hledali řešení," vypráví Kamila Petrovská. Podle její zkušenosti není nutná terapeutická pomoc, je to normální situace. "Jde jenom o to zjistit, že ji zažívá i někdo jiný," doplňuje.
V plánu je také výzkum na dané téma, který u nás zatím nikdo neprovedl. "Nikdo ještě nezkoumal, jak se utváří a vyvíjí vztah dětí k novému partnerovi jednoho z jejich rodičů, jaká jsou jeho úskalí, jak vůbec nový partner vstupuje do rodiny, jak je definována jeho role a jak se on sám k dětem svého partnera vztahuje," doplňuje socioložka Štěpánka Lehmannová, která zodpovídá za provedení kvalitativní studie.
Nevlastní rodiče se přitom setkávají s nepřeberným množstvím problémů, jež mohou mít na rodinu významný dopad. Objevují se ve vztahu k biologickému rodiči dětí nebo třeba v nedostatku prostoru - kdo není součástí rodiny od začátku, má mnohem větší potřebu být někdy sám a mít klid. Zásadní je i téma odlišování vlastních dětí od partnerových nebo střet výchovných stylů. Někdy dokonce tuto životní změnu vztah nepřežije. "Zamilujete se do nového partnera a najednou se vše orientuje na děti: trávení volného času, kdy chodíte spát, na jaké filmy se koukáte. Najednou si říkáte: ‚Ale to není můj život, já ho chci žít jinak a zatím ho obětuju cizím dětem,'" upozorňuje Kamila Petrovská. Nezanedbatelný není ani problém s rodinou protějšku - jakmile se objeví nový přítel či přítelkyně, z babiček se často stávají hlídací psi. Mají pocit, že druhý partner děti upozaďuje a je třeba to ohlídat.
Láska z donucení
Nově příchozí rodič má často pocit, že pokud partnerovy děti nebude milovat, nebude pro něj dost dobrý. Hana Beranová tvrdí, že jde spíš o strach o sebe sama než o velkou všeobjímající lásku ze srdce. "Přijde mi lepší, když si to lidé uvědomí a do vztahu raději nejdou. Ženy, které budou nevlastní děti strašně milovat a nepřipustí si problémy, skončí na antidepresivech," hodnotí situaci Hana. "Člověk je přece milováníhodný takový, jaký je, i když ho partnerovy děti dráždí. Když si to přiznáte, uleví se vám," připouští několikanásobná matka. Nevlastní rodiče by se podle ní především měli vzdát iluzí. Není třeba si vyčítat, že nevlastní děti nemilujete jako ty vlastní. "Nemusíme je mít rádi, musíme je respektovat," uzavírá.
Světově uznávaný dětský psycholog Zdeněk Matějček přiznával, že nevlastní rodiče musejí "více vychovatelsky myslet, více toho procítit, z větších hloubek své osobnosti čerpat, aby v oné životní zkoušce se ctí obstáli". A i když se jim, stejně jako vlastním rodičům, patřičný úspěch nedá pokaždé zaručit, je pravděpodobné, že získají dokonalou pojistku proti "prázdnotě života". Právě Matějček často připomínal základní poučku - o vlastním rodiči dítěte mluvte jen v dobrém, a to i tehdy, když dobrého moc není. S lidovou představou zlé macechy a zlého otčíma by měli třetí rodiče realisticky počítat a nenechat se jí zaskočit. "Nepřijmout ji, ale docela věcně, rozumně, s citem i odhodláním ji překonávat. Lepší východisko nemáme," tvrdil psycholog.
Je nás pět
Až na pár výjimek se víceméně bez problémů vyrovnávala se soužitím v komponované rodině Irena Kindlová z Libotenic. S manželem žije tři roky, do vztahu přivedla dceru Vilemínu, tehdy jí byly čtyři a půl. Po téměř ročním soužití se manželé rozhodli pro společného potomka, Jarouškovi je nyní rok a půl. A minulý rok se k rodině přistěhoval manželův šestnáctiletý syn Ondřej. "Ejhle, najednou nás je pět. Pro manžela to byla dost velká změna. Než jsme se poznali, žil dlouhou dobu sám. Má ještě dvanáctiletou dceru Evu, ale ta žije s maminkou," vypočítává Irena.
Sžívání bylo nejnáročnější pro malou Vilemínu. V posledním roce, než s maminkou zakotvily, často měnily bydliště. Čím menší dítě je, tím delší čas potřebuje na zvykání. "Teď, po třech letech, už dcera vypadá stabilizovaně. Zato manžel si stále úplně nezvykl," připouští. Je to prý i tím, že není jejím biologickým otcem. "Vlastní rodiče své děti berou takové, jaké jsou, a jsou schopni ledacos skousnout. Má Vilemínu rád, ale biologická sounáležitost zkrátka chybí.
Když se k nám přistěhoval manželův syn, podle mě úplně zapadl do rodiny," hodnotí s odstupem Irena Kindlová. Skupinu Třetí rodič oceňuje kvůli sdílení náročných situací a jistotě vzájemného pochopení: "Dělíte se o své zážitky, pocity, postřehy, nápady, o to, co se vám povedlo nebo naopak nepovedlo. To pomáhá, nejste v tom sami."
Neovladatelné hormony
Skutečnost, že geny zkrátka neošálíme, potvrzují i další macechy (pro někoho "nevrlé" označení, pro jiného realita). Jedenačtyřicetiletá Kateřina Pokorná z Kladna žije se svou osmnáctiletou nevlastní dcerou od doby, kdy opustila základní školu. Třecích ploch u nich v domácnosti je - a vždycky bylo - dost. Ač se Kateřina snaží a nechce v ničem připomínat macechu z Popelky, má pocit, že selhává. Na klidu jí nepřidávají ani ženy, které se veřejně chlubí, jak jim nevlastní rodičovství přirozeně jde a ony nedělají mezi dětmi rozdíly.
"Přijde mi to jako alibismus, lež, machrování," tvrdí Kateřina. "Mozek ani srdce neoblafnete, a když dítě porodíte, strachujete se o něj a radujete se s ním odmala. Vidíte v něm sebe, takže mu prominete ledacos. V případě nevlastních dětí je to jinak, milujete muže se závazkem a okolí očekává, že stejně budete milovat i jeho potomka. Snažím se, ale nejde to," přiznává. Jakákoli pomoc, která macechy a otčímy uklidní, nasměruje a pomůže jim překonat propast k vyvdaným a vyženěným dětem, je podle ní na místě. "Škoda, že něco takového jako Třetí rodič nefunguje už dávno. Osobně bych pomoci využila," dodává.
O něco lehčí situaci mají muži. Ti dítě neporodili a neodkojili, nejsou ani naprogramováni k péči o domácnost a společnost od nich, na rozdíl od žen, neočekává opětování mateřského citu. Jejich role je spíše výchovná a s dětmi jsou raději jako partneři pro volnočasové aktivity. "Mužům nic nehlásí hormony. Manžel má moje děti raději a bere je víc bez výhrad než já ty jeho. Nenosí se to, ale je konečně potřeba, aby to někdo řekl nahlas. A můj muž mi to ani nemá za zlé," přiznává Hana Beranová.
Osvojit si problémy
Potvrzuje to i příběh osmapadesátiletého Pavla z Hradce Králové. Dnes jedenatřicetiletého syna Lukáše vyženil, když mu bylo pět let, a plně si ho osvojil. Léta zkušeností v něm utvrdila to nejzásadnější: rodičem nemusí být vždy ten, kdo dítě zplodí, ale ten, kdo ho odmala vychovává. "Vůbec mi nevadilo, že manželka už měla dítě. Tituloval jsem ho jako syna. Netrvalo to snad ani půl roku, než jsem ho začal brát jako vlastního. Roli hrálo to, že byl ještě malý," vypráví Pavel, který v té době toužil i po vlastním dítěti, což se nakonec po šesti letech podařilo.
Během Lukášova dospívání však přicházel jeden problém za druhým. Problematická puberta vykonala své a ze syna se stal nezvladatelný sígr. "Tehdy mi vyčítal, že nejsem jeho otec, a dával mi to najevo. Hodilo se mu to. Když přišly závažné problémy, přestal jsem ho na nějakou dobu mít rád," vzpomíná. "Ochablost citů zmizela, když syn začal své problémy řešit," připouští dvojnásobný otec.
Nevlastní rodičovství do života přináší také radost z neocenitelných zkušeností.
"Nevlastní děti vám poskytnou fantastickou příležitost pro osobní rozvoj," tvrdí Hana Beranová. "V komfortu se člověk nevyvíjí, vesele si hnije, ale děti vám způsobí dostatečný diskomfort na to, abyste začali pracovat sami na sobě," vysvětluje. Do rodinného systému se dostanou noví lidé, což je vždy obohacení na všech stranách. Učíte se toleranci, komunikaci a důležitým hodnotám.
"Užívám si také dětské radosti, hraju mnohem víc her, chodím se koupat a klouzat na klouzačce," usmívá se Kamila Petrovská. Více o jejím projektu se dočtete zde.