Památka zesnulých neboli Dušičky, která připadá na 2. listopadu, je vzpomínkou na zemřelé, kteří podle katolického pojetí nejsou ještě dokonale připraveni ke vstupu do nebe a jsou ve fázi "očišťování", které tato církev nazývá očistcem. Slavit památku všech zemřelých věřících 2. listopadu nařídil poprvé opat Odilo z benediktinského kláštera ve francouzském Cluny v roce 998. Z benediktinských klášterů se později tento zvyk rozšířil po celé církvi.
Památka Dušiček je těsně spjatá se svátkem Všech svatých (1. listopadu). Ten se oficiálně slaví od roku 835 a připomíná všechny světce, na něž se v církevním kalendáři nedostalo. Oba svátky připomínají dokončení božského díla - vzkříšení. Liturgie dne Dušiček obsahuje spíše velikonoční naději na vzkříšení, a poněkud se tím liší od smutečního charakteru, jak Dušičky obecně pojímá veřejnost.
Slavnost Všech svatých a Památka zesnulých uzavírají církevní rok. Krátce nato pak na přelomu listopadu a prosince advent otevírá pro křesťany nový liturgický rok.
Modlitby za zemřelé konala církev od nepaměti. Historicky první zmínka jednoho dne zasvěceného památce zemřelých věřících se objevuje už v 7. století. Biskup Isidor ze Sevilly svým mnichům předepisoval sloužit mši za duše zesnulých v den po Seslání Ducha svatého (letnice). Až na přelomu prvního tisíciletí pak pátý opat kláštera v Cluny Odilo nařídil slavit Památku všech věrných zemřelých, latinsky In commemoratione omnium fidelium defunctorum, a určil pro ni den 2. listopadu. Zvyklost nejprve dodržovaná v klášterech s cluniackou řeholí se rychle uchytila ve Francii, Anglii a Německu a postupně ve 13. století se rozšířila po celé církvi.
Kult zemřelých hrál odjakživa v lidském společenství významnou roli, nejen obřad pohřbu, ale i místo uložení. Zakořeněná víra, že duše nezaniká zároveň s tělem a za určitých okolností se může navracet, se odrazila v nejrůznějších obřadech k uctění ducha zemřelých. Pohanské národy konaly zádušní slavnosti, zvykem bylo obětovat na hrobech pokrmy a nápoje k usmíření zemřelých a temných čarovných sil. Také zapalování ohňů sloužilo v neposlední řadě k odehnání nečistých sil. Bylo tomu tak u Keltů a podobně i u Slovanů.
Prapůvod Dušiček odkazuje zvlášť na keltskou tradici. Keltský svátek Samhain oslavoval konec léta a počátek nového roku, kterým byl 1. listopad. V ten den se podle víry Keltů prolínal svět živých se záhrobím a živí pomáhali duším zemřelých světlem a ohněm lépe přečkat fázi očišťování. Dnes zapalované svíčky jsou pozměněnou formou této tradice, podobně i svítící dýně.
Keltské oslavy byly provázeny bujarou zábavou. Na kopcích se v noci z 31. října na 1. listopadu zapalovaly ohně k zastrašení zlých duchů, lidé se na obranu proti nim oblékali do kostýmů a masek. Spalovaly se figuríny znázorňující starý rok, s nimiž lidé rituálně spalovali i smutek a všechny minulé starosti.
Tradice Samhainu se dodnes odráží nejvíc v podobě známého Halloweenu, jehož název je odvozen od "All Hallow Even", tedy "předvečera Všech svatých". Svátek je populární zejména v anglosaském světě, Irsku, Británii a Spojených státech. Dnes se však už pojímá hlavně jako slavnost pro děti a mládež, rej duchů a maškar, a doprovází ho nezbytné dekorace z dýní.
