Německá dvoumotorová stíhačka Messerschmitt Bf 110 vznikala se zadáním, aby kromě dlouhého doletu zvládala i boj s jednomotorovými letouny. "Stodesítka", která poprvé vzlétla 12. května 1936, ovšem tento úkol mohla plnit jen ve střetnutí se slabším či hůř organizovaným soupeřem. Během bitvy o Británii se ukázalo, že proti obratným spitfirům a hurricanům nemá moc šancí. Po zbytek války ale stroj úspěšně sloužil jako noční stíhačka nebo bitevník.
Těžká stíhačka měla podle představ německé generality díky svému doletu - pohyboval se kolem 2400 kilometrů, zatímco u jednomotorového Messerschmittu Bf 109 to bylo 850 kilometrů - v létě 1940 na Anglií bez potíží ochránit bombardéry Luftwaffe. Brzy ale bylo jasné, že Bf 110 není v přímém souboji modernímu jednomotorovému stíhači rovným soupeřem. O polovinu větší než "stodevítka" představoval rozměrný cíl, který navíc kvůli svým výkonům nemohl uniknout v rychlých zatáčkách.
Během tří měsíců a tří týdnů bitvy o Británii tak ztratila Luftwaffe přes 200 "stodesítek", na začátku kampaně jich přitom měla 237 (další se ale průběžně vyráběly). Těžké stíhačky, původně nasazované jako ochrana bombardérů, nakonec musely samy dostávat ochranu menších a výkonnějších "bratříčků". Jedinou taktikou, která přinášela úspěchy, byl rychlý útok z výšky, při kterém mohutná palubní výzbroj dokázala napáchat mezi letouny Královského letectva (RAF) značné škody.
Němci přitom nebyli jediní, kdo se v létě 1940 přesvědčil, že některé zdánlivě výborné nápady fungují jen "na papíře". RAF třeba měla ve výzbroji letoun Boulton Paul Defiant, navenek podobný hurricanu, který byl ovšem dvoumístný a výzbroj nesl ve střelecké věži. Podle plánu měl sestřelovat bombardéry zespoda, kde byly hůře chráněny. Moc to ale nefungovalo, defianty se stávaly snadnou kořistí "stodevítek", takže byly brzy převeleny k nočnímu stíhání, kde ještě našly uplatnění.
Podobný osud čekal i Messerschmitt Bf 110, který ovšem na rozdíl od rychle nahrazeného defiantu vydržel jako základní noční stíhač německého letectva po zbytek války. Velké rozměry, které byly ve dne na překážku, nabízely pro noční stíhačku mnoho výhod. Snadno se dal například zabudovat radar a místo se našlo i pro třetího člena posádky, který ho obsluhoval. Díky dvojici motorů Jumo (stejných jako v Bf 109) "stodesítka" dosahovala slušné rychlosti více než 550 kilometrů v hodině.
Po montáži kanónů, střílejících šikmo nahoru, se pak stala postrachem bombardérů, provádějících nálety na Třetí říši. Velký dolet v kombinaci s rychlostí se ale uplatnil i ve dne, a to všude tam, kde Bf 110 neohrožovaly jednomotorové stíhačky. Letouny, které na začátku války slavily úspěchy v soubojích nad Polskem či Francii, byly zprvu nad Německem nasazovány proti spojeneckým bombardovacím svazům i ve dne - ovšem jen do doby, než se na bojišti objevily americké dálkové stíhačky.
Messerschmitty Bf 110 také doprovázely lodě nebo bojovaly s protiponorkovými hlídkami RAF. Právě v této roli se s nimi často střetávali Čechoslováci z 311. bombardovací perutě, pro které se mnohahodinové let staly od léta 1942 běžnou rutinou. Při střetnutí nad mořem ovšem měli letci v bombardérech Consolidated Liberator proti smečce "stodesítek" jen málo šancí. Jejich obětí se stal například slavný boxer Vilda Jakš, který sloužil jako zadní střelec a padl v srpnu 1943 nad Biskajským zálivem.
Některé varianty "stodesítek" se uplatnily jako bitevní stroje pro útoky proti pozemním cílům, existovala i verze pro dálkový průzkum. Konstuktér Willy Messerschmitt se také pokusil o vytvoření náhrady, Me 210 ani povedenější Me 410, ovšem nikdy svého předchůdce úplně nenahradily. Messerschmitt Bf 110, který vstoupil do historie i jako stroj, ve kterém Hitlerův zástupce Rudolf Hess ulétl v květnu 1941 do Británie, se tak vyráběl až do konce války. Celkem vzniklo 6170 letounů.
