Bohém jako Zátopek
10.06.2007 12:00
Pracuje v sedm ráno, v deset večer, i v neděli. Hodně telefonuje. Není to podnikatel, ale výtvarník. Výsledkem jeho práce je třeba igelitka s nákupem, který si stěžuje, desetimetrová palma z plechovek od fanty, človíček pravidelně bušící hlavou do zdi. Díla Krištofa Kintery kupují sběratelé od Miami po Vídeň.
V poslední době o vás bylo hodně slyšet, jako kurátor jste připravoval výstavu s názvem Hrubý národní produkt. Propaguje ji váš plakát s výkalem v krabici od bot. Může taková věc ještě někoho provokovat?
Exkrement je téma, které mě dlouhou dobu zajímá; a vlastně ho neumím uchopit. Je to jedno z posledních společenských tabu, esence tělesnosti, nepřípustná a nepříjemná. Jako smrt, s níž také nikdo nechce nic moc mít. Zrovna tak jako s hovnem.
Vyprovokovalo to někoho v Galerii hlavního města Prahy, kde se výstava koná?
Na to jsem byl právě zvědavý. Dopředu jsem nic neřekl a jen čekal. Ale žádný problém, dokonce mi volala děvčata z kanceláře, že se jim to moc líbí. Spíš došlo k jinému ústupku. Původně ten výkal ležel v krabici od bot značky Baťa. Měla to být zase taková provokace, útok na Baťu jako na symbol českého úspěchu, něco téměř nedotknutelného, český sen. Ale několik právníků se shodlo, že by mohl být problém.
HDP je jedna z mála výstav mladých výtvarníků, na níž není prázdno, přichází až šest set lidí týdně. Čím si to vysvětlujete?
Na současné umění chodí obvykle jenom umělci. Snažil jsem se tentokrát oslovit i normální lidi. Vybíral jsem proto věci čitelnější, třeba i starší. Měl jsem radost, když jsem tam viděl studenty středních škol, přišla i pětasedmdesátiletá paní, která si to našla v kulturním přehledu.
Když jsme spolu mluvili ráno, o víkendu nebo pozdě večer, vždycky jste byl v práci. Je umění opravdu tak náročný byznys?
Kdyby to aspoň byl byznys. Všichni umělci, kteří vystavují na výstavě HDP, chodí normálně do práce. Někteří pracují v reklamkách, jiní jako natěrači filmových dekorací. Vrací se domů ztahaní a jdou malovat obrazy. Umění vzniká až po práci.
Vy do práce nechodíte. Co celý den děláte?
Teď mám nejvíc práce na Pražském Quadriennale (mezinárodní scénografická přehlídka, pozn. red.), kde dělám bar a společenskou část. Sobotu jsem strávil v autě a vozil díly baru, v pátek ráno jsem byl v sedm hodin v autolakovně a dodělával novou sochu. Musím to stihnout do pátku, kdy s tím galerista jede na veletrh do Basileje.
Co to je za sochu?
Takový spletenec kol, která jsou do sebe napasovaná, velká srážka. Ale ta kola jsou nová, model Author Egoist. Ten název tam hraje roli, celá ta socha je vlastně srážka egoistů. Jmenuje se to There is no way to go now. Od začátku roku jsem udělal čtyři podobné sochy a pak ještě jednu, obrněný kočárek s názvem Bad innovation in the name of protection. Ten je myslím opravdu děsivý: maskování a pancéř v kombinaci s kočárkem. Člověk si uvědomí, že na světě existují místa, kde by něco takového bylo potřeba. Dělat nové sochy, to pro mě ale bývá až třetí směna po uspání dítěte. Někdy na to ani nedojde, protože musím udržovat v pořádku i starší věci. Jsou dost technicky založené a z výstav se vracejí opotřebované, takže jim musím dělat servis.
Brzy čekáte narození druhého dítěte. Z čeho uživí umělec čtyřčlennou rodinu?
Asi z poloviny z toho, co prodám na veletrzích umění po světě. Kromě soch dělám také grafiku, občas režíruju nějakou znělku nebo reklamu. Úplně komerčním zakázkám se vyhýbám, dělal jsem reklamu třeba pro Národní divadlo nebo festival Jeden svět. Musí se prostě makat. Ale možná to je dobře.
Jak to myslíte?
Viděl jsem to na stáži v Holandsku. Tam je společnost je bohatá, lidi tam mají snad nejvíc volného času na světě. Je docela běžné si nasosnout ze státních peněz a být za svobodného umělce. A mám pocit, že se z toho trochu vytrácí opravdovost. Na druhou stranu třeba v Rusku nebo Polsku je přežití ještě náročnější než u nás. A vznikají tam skvělé věci. Asi je lepší, když se umění musí něco obětovat.
Proto si moderní umělec tradičně rodinu raději nepořizoval, nebo se o ni nestaral...
Výtvarník a můj kamarád David Černý říkal, že mám zase dítě, protože chci dál šířit svoje ego. Ale to je přesně naopak: umělci mívají ego dost přebujelé a děti jim ho spolehlivě zastřihnou. David by potřeboval nejméně čtyřčata. Doufám, že mu brzy ujedou nohy.
Tak ještě jednou: lze se uživit jen uměním?
To je samozřejmě ideální stav. Ale takových lidí je u nás, myslím, tak deset.
Kdo to dokáže?
Ze starší generace jsou to, myslím, výtvarníci z Tvrdohlavých: Jaroslav Róna, Michal Gabriel... Malíři mají tu situaci jednodušší, obraz je obraz a každý ho chce mít doma. Z mladší generace se to částečně daří Jirkovi Černickému, Kateřině Vincourové. Ale občas musí vzít asi každý z nás práci jen kvůli penězům.
Vaše sochy patří v rámci děl českých žijících umělců k těm úspěšnějším. Rozprodalo se třeba všech dvanáct Mluvičů, malých mumlajících postaviček. Proč podle vás zaujaly sběratele z tak různých konců světa?
Jsou roztomilé, chytlavé, zábavné. Takový umělecký pop. Ostatní moje věci jsou možná sofistikovanější, ale od začátku je mi jasné, že se nebudou tak dobře prodávat.
A co to pořád Mluviči povídají tím pitvorným hláskem?
Mají asi sedmdesát témat a drmolí o nich dětským, nadrzlým způsobem. Třeba začnou tím, že člověk nasliní za rok bazén slin, a pak přejdou ke globalizaci. A zároveň se hned ptají, co ty na to. Hezké bylo, když někdo na výstavě začal tomu skřetovi odpovídat. Některá témata ale zestárnou. Nechal jsem Mluviče mluvit třeba o mobilních telefonech, které jsem před pěti lety, kdy jsem je vytvořil, neměl rád. A dneska se mi skoro nejde dovolat, protože pořád telefonuju.
Hovoří Mluviči česky?
Zpočátku česky, pak ještě anglicky, potom německy a francouzsky. Někdo to chce ve dvou jazycích, německy a francouzsky, někdo anglicky a německy. Stáhnu mu to na kartu, jak si přeje.
Dalším vaším oblíbeným tématem jsou domácí spotřebiče. Elektrický nůž, který kopuluje s melounem, kokos zapojený do elektřiny, vrtačka zuřivě provrtávající vysavač, přístroje
s krásným designem, které nemají žádný účel. Jaký máte vztah k domácím spotřebičům?
Trochu je zbožňuju a trochu mě dráždí svou zbytečností. Třeba elektrický nůž – to je tak absurdní předmět, že je těžké k tomu něco dodávat. Tak jsem ho postavil na nožičky, udělal mu pinďoura a nechal ho kopulovat s melounem – abych jeho absurdnost ještě zdůraznil. Na druhou stranu nejsem žádný aktivista, který by bojoval proti konzumu. Spíš mě baví vytvořit nový svět, ve kterém by fungovala trochu jiná logika; kde se třeba může spářit nůž s melounem a vrtačka napadnout vysavač.
Jsou teď vaše práce někde k vidění?
Abych řekl pravdu, o jejich další osud se příliš nezajímám, někdy ani nevím, kdo je koupil. Jeden Mluvič by měl být v Salc-burku. Komický průběh to mělo v případě bostonského muzea. Tam je moje socha Revolution, postavička, která bouchá hlavou do zdi, sám jí říkám Prevít. Chvíli byl vystavený, ale pak přišel dopis, že se omlouvají, ale že ho museli stáhnout, protože ho umístili pod kanceláře, kde prý jeho bušení rušilo zaměstnance. Psali, že ho znovu zařadí, až budou za dva roky expozici přestavovat a budou ho moci dát jinam.
Jeden Mluvič stál patnáct až dvacet tisíc eur a několik jich skončilo v soukromých sbírkách. Jak vypadá člověk, který zaplatí půl milionu korun za to, aby měl doma sochu od mladého českého umělce?
Sběratelé jsou zvláštní druh, rozhodně jiná sociální skupina, než jsem já. Bývají to lidé, kteří mají hmotné věci dávno vyřešené. Takže zisk je většinou nemotivuje, jde jim opravdu o umění. Jinými slovy: jsou sice bohatí, ale nejsou to žádní idioti, naopak to bývají citliví a inteligentní lidé. Setkal jsem se v Praze třeba s manžely Rubbelovými z Miami, kteří si kupovali dva Mluviče. Jejich rodina má síť hotelů a kromě toho filantropickou úchylku: mít kvalitní sbírku a vytvářet pro město muzeum (Rubell Family Collection, prestižní sbírka otevřená veřejnosti, pozn. red.). Mají tam perfektní věci, třeba hodně britského umění devadesátých let.
Jak vypadá takové setkání se sběratelem?
Manželé Rubellovi mě a mého galeristu Jiřího Švestku pozvali na večeři. Byla to hogo fogo restaurace, do jakých jinak nechodím, ale rozhovor s nimi byl úplně přirozený a fajn. Zajímali se, proč a jak ta věc vznikla, vyptávali se, co mám v plánu, a já se ptal na jejich sbírku.
Máte sběratele i v Česku?
Jednoho Mluviče má Tomio Okamura (japonský podnikatel v cestovním ruchu, usazený v Praze, pozn. red.). Asi nejpřekvapivější bylo, když ode mě sběratel Karel Babíček koupil instalaci Plumbař. To je taková místnůstka celá z olova, kde žije Plumbař, který se schovává před světem, a olovo jej zároveň zabíjí. Karel Babíček měl tehdy soukromou galerii Behémót, kupoval také další sochy a instalace a vypadalo to, že to všechno někde vystaví. Teď to má ale někde rozebrané ve skladu a nevím, jestli se to ještě někdy někde objeví. Ale doufám, že se to povede, je to dobrá sbírka.
Váš galerista Jiří Švestka je známý tím, že dokáže umění dobře prodat a že za to bere od umělců poměrně velké provize...
Tahle témata nemám moc rád, většinou se o nich bavím až tak po pěti pivech... Galerista Švestka má padesát procent provizi, a to je podle mě v pořádku, protože s tím má velké náklady. Je to zkrátka fifty – fifty, už jsem si na to zvykl.
V Česku si galeristé stěžují, že umělci prodávají za jejich zády za nižší ceny.
Galeristé si stěžují právem. Ale v Čechách trh sotva přežívá a umělec je rád, že může něco prodat. Rozhodl jsem se to respektovat a neprodávám věci za zády galeristy, snad až na malé kresby. Když někdo chce něco koupit, odkážu ho na Švestku. Vím, že já bych s tím po veletrzích nejezdil.
Právě probíhají nominace na Cenu Jindřicha Chalupeckého, což je nejvyšší ocenění pro mladého umělce v Česku. Byl jste už třikrát ve finále, ale nikdy jste ji nedostal. Co letos?
Už mi volali. Řekl jsem jim to samé jako loni a předloni. Že do toho nejdu. Ono je to jen do pětatřiceti let, takže už mi mockrát volat nebudou...
Proč takové odmítání?
Není to žádný truc, ale nikdy mi to nebylo příjemné. Je tam takový ten sportovní stres. Každý z finalistů tu cenu chce – jet na tři měsíce do New Yorku a dostat sto tisíc korun, aby mohl dělat další věci. Nic špatného na tom není. Ale je to celé nepříjemné.
Loni Cenu Jindřicha Chalupeckého dostala Barbora Klímová. Zopakovala performance, které v sedmdesátých a osmdesátých letech dělali umělci jako Petr Štembera nebo Jan Mlčoch. Může tohle podle vás oslovit někoho, kdo není umělec a neučil se to na dějinách umění?
Je to takový umělecký metajazyk, který je momentálně docela v kursu. Já sám ovšem nejsem úplný fanda takového přístupu. Víc mě zajímají věci, které mají potenciál oslovit někoho mimo uměleckou komunitu.
Vám je současné umění srozumitelné? Různé instalace, videa, konceptuální umění a další artefakty?
Na velké výstavě najdu většinou tři čtyři věci, které se mi hodně líbí. Ale ne vždycky jim rozumím.
Považujete srozumitelnost za důležitou?
Srozumitelnost je důležtiá, ale sama o sobě nerozhoduje o tom, co je a není dobré. Někdy nás příliš svazuje, že chceme všemu rozumět. Člověk přece nerozumí spoustě věcí: svým pocitům, jak pracuje notebook... Stačí, že to funguje. S uměním je to podobné: důležité je, aby to působilo.
Na umělecké obory se hlásí pořád více lidí, stále více lidí chce být umělcem. Musejí dnes vůbec něco umět?
Ne. Zní to divně, ale zručnost dneska není vůbec nutná. Musí vědět, co chce říct.
A co musí mladý umělec udělat, aby se prosadil? Chodit na večírky?
Jasně, znám umělce, kteří se snaží společensky uchytit a zalíbit. Ale i koncentrovaný introvert může nakonec získat pozornost. Třeba v mém případě je to hodně o píli, o vůli. Já sám se považuju za takového Zátopka, který v křeči běhá pořád dokolečka.
Autor: Karolína Vitvarová-Vránková
Foto: Robert Zlatohlávek
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.