Sandokan a řev Provázku

Skladatel Miloš Štědroň je specialista na Janáčka a Monteverdiho, zakladatel Divadla Husa na provázku a autor již zlidovělé hudby k Baladě pro banditu. Jeho širý intelektuální a muzikologický záběr propojený s nikdy neodkládaným humorem ho činí možná nejoblíbenějším profesorem hudební historie u nás.

Studenti vyprávějí, jak dobrodružné jsou vaše přednášky o Janáčkovi. Přes historické a jiné zatáčky se prý k Janáčkovi někdy ani nedostanete! Nebo přednášíte o Monteverdim a vezmete to přes Beatles a Zappu.

Ne, ne, ne. Zappu zase tolik neprožívám. Sice mám jeho staré desky, viděl jsem ho, Dachau blues jsem hrál mnohokrát a deset let jsem vedl Divadlo hudby; čili rock znám. Ale přes Zappu bych na Monteverdiho nešel. Nicméně, pamatujete si Sandokana? Ten seriál?

Sandokan a Monteverdi?

No jistě, titulní melodie se shoduje s Monteverdiho mší. Náhodná, nicméně shoda v osmi taktech. Takových výpůjček najdete mnoho. Prvních čtrnáct tónů z Noci na Karlštejně od Karla Svobody, ono Já ač mám spánek bezesný, mně včera sen se zdál, se shoduje s loutnovou tabulaturou ze šestnáctého století, kterou vydal Jiří Tichota v roce 1968.  Tu krásnou mollovou dominantu hned tak někdo nevymyslí... Následují dva segmenty z Marseillaisy: Řekl lásko má, já stůňu, svoji pýchu já jen hrál a potom ještě kus trampské Ascalony. Ale nechme Svobodu spát, byl to vynikající hitmaker a jeho úlohou je umět ukrást správnou melodii ve správnou chvíli na správné místo. A to on dovedl výborně. Já o to také neustále usiluji.

Vyznáte se skvěle v dějinách hudby, nepřekážejí vám teoretické znalosti při skládání?

No, je to blbé. Jako kdybych měl dvě hlavy. Ale naštěstí jsem dost emocionální, aby mě to strhlo. Ostatně jsem ze čtvrtiny Černohorec. Máti, která studovala na konzervatoři ještě za Janáčka, se mnou mluvila srbsky, protože můj dědeček, vojenský lékař, si její máti přivezl z Balkánu.

Pracujete na dalším muzikálu, opět v autorské dvojici s Milanem Uhdem. Proč jste se pustili zrovna do románu Červený a černý?

Přečetl jsem celého Stendhala a tuhle knihu miluji. Uhde tam přidal dva aktéry jako dějinné principy: Napoleona a jezuitský řád. Napoleon hlavnímu hrdinovi pořád radí, i ve věcech lásky. Myslím, že Stendhala musely ženské obrovsky přitahovat a vzrušovat, ale že s nimi moc praktických zkušeností neměl. A na Sorelovi je to dobře vidět. Na začátku, naprosto neznalý, klofne madame de Renal způsobem, který se přece nemůže naučit za den! To je přece věc několikaměsíční strategie!

Nebo mimořádného talentu...

No, známe takové, na Provázku jsem působil vedle velmi takto talentovaných lidí, to je pravda...

Myslíte Bartošku, Heřmánka...  Husu na provázku jste spoluzakládal. Jaká tam byla v 70. letech atmosféra?

Generační divadla jsou báječná, jen jsou velmi zranitelná. Když ti lidé zestárnou, začnou se měnit, mají rodiny, jezdí na chalupy... a co dál? A když ještě více sejdou věkem, každý vypráví dějiny svého divadla vlastním příběhem a pomocí své mytologie. Ale ta pospolitost byla pro mne jako hudebníka veliká věc. Byl jsem zvyklý na prostředí hudební fakulty JAMU, kde izolovaní jedinci v ústraní klimprují a jednou za měsíc se sejdou na přednášce. Kdežto herci, dramaturgové a režiséři žijí nepřetržitě spolu.

Takže ideální je zůstat solitérem a pařit s divadelníky. Jak jste snášel doslova emočně eruptivní prostředí Provázku?

Vládla tam báječná tyranie režisérů Petera Scherhaufera a Zdeňka Pospíšila. Oba pořád šíleně řvali. Přičemž křik – známá věc – je příznakem slabosti a nejistoty. „Herec musí mít tři vlastnosti! Talent, půvab, kázeň! Kurva, když nemáte ty dvě první, tak aspoň tu třetí!“ hulákal Scherhaufer. Někdo se zhroutil, někdo ne. Chodili jsme s ním do sauny a on říkal: „Milíču, ty víš hovno. Ty jsi ten hudebník a furt píšeš ty notičky. Nevidíš divadlo komplexně. Herec, to je sviňa, musíš po něm neustále dupat.“

I vás režiséři takhle ždímali?

Do jisté míry. Scherhaufer byl výborný žák režiséra Evžena Sokolovského, se kterým jsem dělal pět představení. Vždycky na mě vyjel.„Potřebuju hudbu k tomu Shakespearovi! Víte, kdo to je?“ A já: „No jasně.“ A on: „Znáte Veselé paničky windsorské?“ A já: „Jaký překlad budete hrát? Saudka?“ Ale Sokolovský si překlady běžně kombinoval, za což by ho dnes agentura přes autorská práva zastřelila. A křičel: „Tak se na to sejdeme zítra, udělejte si čas minimálně šest hodin! Víte, kde je hotel Continental?“ A když jsem tam přišel, tak mi jeho asistent sdělil, že schůzka nebude, protože Sokolovský má objednanou dámskou návštěvu, a ta už právě klapala kolem nás. Pan režisér na mě křičel z balkonu: „Hele! Napiš vosum smutnejch, vosum veselejch a nějaký přechodovky! A ty dva songy, co tam sou, ty udělej taky. A jděte už do prdele!“ Jeho přístup k hudbě byl pro režiséry typický: předstíral, že je amuzikální, že vůbec hudbě nerozumí.

***

Miloš Štědroň (65)
Nepostradatelný pilíř brněnských hudebních a intelektuálních kruhů. Na Masarykově univerzitě i mimo ni přednáší o staré hudbě, scénické hudbě, muzikálech, brněnské avantgardě i géniích 20. století. Napsal monografie Monteverdiho, Josefa Berga a Janáčka, dále desítky statí, studií a skript. Jako skladatel se od počátku šedesátých let zabýval takzvanými atonálními, dodekafonickými i seriálními technikami, ve své současné hudbě zúročuje lásku k renesanci, baroku a autentické interpretaci, komponuje pro lidové nástroje. Napsal muzikály Balada pro banditu nebo Nana, hojně píše pro Ivu Bittovou (alba Echoes, Chameleon, Classic) nebo cembalistku Barbaru Williovou. Má dva syny, Miloše Orsona (hudební skladatel) a Petra (překladatel a divadelní dramaturg).

Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání časopisu Týden.

Foto: Karel Šanda