Spoléhám na geny

Bída dětských ústavů není v hmotném nedostatku, oznámila v polovině dubna Nadace Terezy Maxové a rozhodla se postupně ukončit tento druh pomoci. Její patronka však nerada mluví jen o charitě a připomíná, že ji dál živí modeling. „Když fotím, hned si připadám o deset let mladší!“ říká pětatřicetiletá matka.

U vašeho jména novináři pořád používají výhradně označení „modelka“. Neštve vás to?

No jo, bývala jsem top modelka. Teď jsem starší, tak jsem jenom modelka. Pak už budu jenom delka.

Takhle jsem to nemyslel. Už deset let se staráte o cizí děti, jste vlastně zasloužilá profesionálka v charitě...

Jenomže modeling mě pořád živí. Spíš mě udivuje, když v souvislosti s nadací slyším: Maxová prohlásila. Maxová rozhodla. Tak to není. Za mnou stojí celý tým, práce spousty odborníků, správní rada...

Mluvíte o titulku Maxová už nevěří dětským domovům? (LN, 24. 4. 2007, pozn. red.)

Ano. Vyznělo to, jako kdybych se ze dne na den vykašlala na dětské domovy i kojenecké ústavy. To není pravda, jenom chceme tu situaci lépe řešit. Změnu strategie jsme připravovali tři roky a v novinách pak vyjde tohle. Zděsila jsem se.

Zavládla mezi dárci panika?

To ne, ale volala mi třeba paní z kojeňáčku a povídá: Terezko, vy jste na nás zanevřeli!

Ale vždyť na tom něco je.

Je pravda, že jsme na prvním místě v Evropě, co se týče počtu dětí umístěných do ústavní péče. A to je velká ostuda.

No vidíte. A vy sama jste prohlásila, že byste jednou chtěla slavnostně zavřít poslední český dětský domov. Proč jsme podle vás rekordmany v počtu internovaných dětí?

To se taky ptám. Když na to přijde řeč někde v zahraničí, všichni se diví. Vědí, že se nám daří, znají Prahu, ale tohle nechápou.

Čím to tedy je?

Těch důvodů je víc, ale hlavně o těch věcech málo mluvíme. Dávat děti pryč z problémových rodin je snadnější, ale často velmi špatné řešení. Když takové dítě běhá po deváté hodině večer bosé před barákem, neznamená to, že nemá citovou vazbu k rodině, že je nešťastné a že mu bude líp v děcáčku. Mnohdy stačí přijít v určitý moment s podporou a rodina zůstane pohromadě. Ústavy v nějaké podobě určitě budou existovat dál, ať už pro týrané nebo těžce postižené děti. Ale musí to být jen přestupní stanice. Ne že se děcko ocitne v kojeňáku a vyjde z ústavu v osmnácti.

Co tedy navrhujete?

Profesionální pěstounství s náhradní mámou a tátou. Čili ne barák pro desítky dětí odříznutých od světa, ale normální bydlení, kde děti mají příležitost vidět, jak se nakupuje, co obnáší práce, k čemu jsou úřady, že se musí platit nájem.

Nechce to tedy přece jen ráznější postup? Náklady na dítě v ústavu jsou trojnásobné oproti pěstounským rodinám. Přitom se stavějí pořád další, politici se vychloubají, kolik milionů do nich investovali, nechávají se fotografovat s dětmi v náručí, všichni jsou dojatí. Kdybyste požádala třeba premiéra o setkání a vzala s sebou deset fotografů...

Ne, tohle není náš styl. Nechci se někam cpát nepřipravená a plácat tam nesmysly. Navíc se raději držíme od politiky dál.

Není v tom spíše obava, že byste se odřízla od případných mecenášů? Ti mohou patřit nalevo, napravo, k té či jiné partě a partaji.

Spíš jsme zatím nenašli v politice nikoho, s kým bychom se názorově shodli. Ani jsme zatím nehledali.

Teď ohlašujete ústup od nakupování plyšáků, což je skvělé. Na druhou stranu: přiznáváte, že jste to dřív dělala trochu nešikovně?

Bylo mi třiadvacet, žila jsem v úplně jiném světě a chtěla jsem těm dětem jakkoli pomoct. Když jsem poprvé vstoupila do ústavu, byla jsem zděšená, takže jsem reagovala jako většina začátečníků, kteří posílají do ústavů hračky a bačkůrky. I my jsme přispěli třeba na hřiště, platili domovům ozdravné pobyty, snažili se děti někam vytáhnout. Jenomže to všechno jsou jenom záplaty. Dnes podporujeme projekty spojené s adopcí, vzděláním, terapiemi. Například na přípravu dětí odcházejících z domovů jsme od Evropské unie získali milion eur.

To už je pořádný balík peněz!

Přitom je to úplně jednoduchý projekt, na který jsme přišli úplně sami. Tehdy princ Albert pozval české děcko, aby se stalo součástí mezinárodní poroty pro soutěž cirkusů. Šlo o děti z normálních rodin a já chtěla, aby se mezi nimi objevil někdo z ústavu. Doporučili mi dvanáctiletou holčičku. V domově ji chválili, jak jí to prý jde ve škole, že má základy angličtiny a vůbec je šikovná. A ona se tam pak se vším, chudák, opravdu hodně prala.

S čím vším?

Hlavně s komunikací. A nemyslím jen recepce a podobně; ty děti hodně času trávily mezi cirkusáky, kde bylo spousta lidí od nás z východní Evropy. Hlavně nezapadla mezi vrstevníky. Měli úplně jiné zážitky, a když si třeba děti vyměňovaly adresy, aby se mohly navštívit... To je na ústavní péči nejhorší: že když se ty děti ocitnou venku, často neobstojí a jejich problém se ještě zhorší.

Nebyla hloupost tam tu dívku vůbec brát?

Naopak. Vrátila se z Monaka hrozně motivovaná, odhodlaná naučit se pořádně jazyk, vystudovat školu. Chytit se, něco dokázat. Spíš pro mě to byl šok.

V čem spočívá zmíněná terapie?

Nic složitého. Například normální učitelé dojíždějí do domovů a učí se s nimi zábavnou formou anglicky. Podobně funguje i ten evropský projekt: speciální pedagogové dělají s dětmi úkoly, doučují se s nimi, ptají se jich, co jim jde, čím by chtěly být.

To s nimi jinak nikdo nedělá?

Pracovníci děcáků jsou zlatí a dělají, co můžou, ale musejí zastat spoustu jiné práce. Aby se individuálně věnovali každému dítěti, to opravdu nejde.

Podle výroční zprávy vám docela vysokou částkou přispěli třeba fotbalista Milan Baroš, herečka Aňa Geislerová...

Z vlastní kapsy! A z vlastní hlavy! Taky Bryan Adams, který nám navíc zadarmo nafotil kampaň Fashion for Kids.

Opečováváte si takové dárce? Oslovíte je třeba příští rok znova a decentně jim připomenete, že už uplynul rok? 

Úplně takhle ne. Spíš je pozveme na naši akci. Beru to podle sebe. Mnohem víc než děkovný certifikát mě potěší, když můžu zjistit víc o věci, na kterou přispívám.

Kolik z rozpočtu nadace spolkne provoz?

Dali jsme si závazek, že za sebe neutratíme víc než patnáct procent. A ještě záleží na výši darů: když dostaneme víc, tak se to procento sníží. Dokážeme sehnat spoustu práce a služeb zadarmo – máme své dobrovolníky, spřátelené právníky, reklamky, kurýry, tiskárny...

Co z toho ti všichni mají?

Hlavně dobrý pocit. A případně logo na našich propagačních materiálech. Trochu nás ale mrzí, že hodně firem v Česku bere charitu hlavně jako marketing.

Jak oddělujete peníze, které vyděláte pro sebe, od těch, které získáváte pro nadaci?

Úplně jednoduše. Moje výdělky za práci modelky platí klienti na můj účet. Peněžní dary určené nadaci platí dárci na účet nadace. Splést se to opravdu nedá. Ani když se mi protne modeling s charitativní módní akcí. V takovém případě svůj honorář odmítnu, přesněji: jde celý ve prospěch nadace.

Proč vaše nadace úřaduje v tak ohyzdné budově? (Někdejší sídlo komunistických tiskovin včetně Rudého práva, pozn. red.)

Máme naši ohyzdnou budovu velmi rádi! Neradi utrácíme za zbytečné věci a přitom jsme v centru, s výhledem na Masarykovo nádraží, máme tu i páternoster. A je to kousek na hotovku u Rozvařilů.

Už jste tam byla?

Zeptejte se tam na mě. Moje oblíbená kombinace je bílý střik a svíčková.

S opuštěnými dětmi jste začínala jako nadšená dobrovolnice. Nelitujete, jakou lavinu povinností jste na sebe spustila? Administrativa, opovědnost za finance, zaměstnance...

Jak jste sám říkal v narážce na můj věk: za chvíli už budu jenom ta delka a nikdo za mě nedá ani korunu. „Tuhle babičku si nechte doma,“ uslyším. Budujeme proto nadaci tak, aby dokázala získávat i jiné peníze než ty, které vyděláme díky mé profesi a mým kontaktům. Například jsme získali od státu určité jmění v rámci Nadačního investičního fondu a můžeme rozdělovat jeho úroky.
 
O kolik peněz jde?

Jmění dosahuje šestatřiceti milionů korun, úroky dvě až tři procenta.

Přívlastky, kterými vás zahrnují média, se už několik let opakují. Krásná, charismatická, nejlépe oblékaná, nebo také laskavá, pracovitá, moudrá... Napsali o vás vůbec někdy něco ošklivého?

Aby první nebyl TÝDEN! Abyste nenapsal titulek: Neměla podprsenku! No asi nejvíc mě dopálil ten článek, že jsem se vykašlala na děcáky. Takový nesmysl!

Odborníci na charitu připomínají, že je zdravé, když si každý dobrovolník hned na začátku přizná, že jeho „altruismus“ není nezištný, že chce vlastně pomoci i sám sobě. Upřímně: prospělo těch deset let vaší dobročinnosti více dětem, anebo vám osobně?

Řekněte mi jediný osobní benefit, který by mi to přineslo – kromě dobrého pocitu! Živí mě modeling, především v cizině. Ano, možná jsem získala ve světě módy určitý respekt, protože jsem byla první, kdo s tím začal. Tehdy si hodně lidí ťukalo na čelo a já jim dnes někdy dávám za pravdu. Spoustu času trávím v nadaci, jednám se sponzory, kontroluju účty. Přitom bych radši byla s rodinou! A kolikrát musím odřeknout i svoji dobře honorovanou práci a místo ní dělat něco zadarmo. Nemluvě o tom, že na české ulici mi téměř každý tyká a bere mě za svůj majetek. To je ohromná nesvoboda! Ale nestěžuju si. Vím, že to má smysl, baví mě to. Těch deset let jsem neproflákala.

Alespoň se vás novináři ptají i na něco jiného, než jaké držíte diety a kolik máte plastik.

Kéž by se mě zeptali taky na něco jiného!

Jak se vám bydlí v Monaku?

Monako, to je jedna z nejošklivějších architektur, co znám. Ty věžáky mají sice uvnitř mramorové recepce, velké lustry, vysoké stropy, ale jinak je to hrůza. Každou chvíli neteče voda, ucpává se kanalizace. V něčem mi to připomíná hotelák.

Co to je hotelák?

Když mi bylo pět, přestěhovali jsme se z Pardubic do Ústí. Tam jsme bydleli v hotelovém domě. Čtyřčlenná rodina, všichni v jedné větší garsonce. Ráda na to vzpomínám.

Neidealizujete si to dnes už trochu?

O výhodách paneláků bych mohla vyprávět hodiny! Američani se mnou jednou dělali rozhovor a nakonec byl celý o sídlištích. Oceňovali hlavně úžasnou infrastrukturu – krámy, služby, veřejnou dopravu. A vždyť taky jo! Když rodina nemohla najít teploměr, stačilo zajít k sousedům. Lidi si hlídali děti a psy, scházeli se na televizi. Mělo to duši! I Tobiáš hrozně rád jezdil k babičce na sídliště, dokud bydlela na Jižním Městě.

Co se mu tam líbilo?

Připadalo mu to dobrodružnější než v Monaku. Jednou volal na moji mamču: „Mám si hrát na babu. Play baba. Co je to baba?“ Pak mu někdo řekl, že je vopruz, a zase křičel do okna: „What is it vopruz?“ Děti se tam otrkají a to je skvělé.

Celý rozhovor čtěte v aktuálním čísle časopisu Týden

Foto: Robert Sedmík