Osmadvacátý srpen roku 1968 připadl na středu. Potupný souhlas s "dočasnou" okupací, který v Moskvě podepsali nejvyšší představitelé československého státu, se stal klíčovou otázkou dne. Hlavně komunisté se museli rychle rozhodovat: Protestovat proti znění protokolů? Souhlasit s výhradami? Nebo dokonce vyjádřit nadšení?
"Brovjáci" na startu normalizace
Příznačným obrazem doby bylo zasedání pléna krajského výboru KSČ v Ostravě, které nad "moskevskými ujednáními" diskutovalo v úterý 27. srpna večer. Drtivá většina krajských "papalášů" znění protokolů odmítla. Nadšený souhlas s obsahem protokolů vyjádřil jen jistý Jaromír Brovják, tehdy neznámý straník a ředitel podniku Elektrosvit, ale už za pár dnů hlavní strůjce počínající normalizace. Podobných "Brovjáků" se najednou po celé zemi rodily tisíce.
"Brovják se vyjádřil v tom smyslu, že jsme si vlastně sovětskou okupaci zavinili sami, že za ní odpovídají ti, kteří sovětskou stranu vyprovokovali, a tak vlastně pozvali okupační armády, které podle Brovjáka přišly dělat pořádek," popsalo průběh schůze vydání ostravských Spojených deníků z 28. srpna. Brovjákův projev byl mnohokrát přerušen pískotem, málem prý nedomluvil. Ale nebude trvat dlouho a ti, co v sále hvízdali, se budou před Brovjákem pokorně hrbit.
Už druhého září 1968 byl z iniciativy Brovjáka svolán do Závodního hotelu Vítkovických železáren Aktiv předválečných a zasloužilých komunistů. Brovják na aktivu mimo jiné prohlásil, že "jsme v sovětských vojácích nikdy neviděli okupanty, ale vždy třídní bratry". K protiokupačním ostravský tiskovinám suše poznamenal: "Nanesly více špíny proti sovětským vojákům než kdysi fašistické noviny." Dokument vydaný na závěr aktivu dokázali okupanti ocenit, už 5. září ho přetiskla moskevská Pravda.
Vlci se slézají
"Svobodná ČTK" vydala zprávu i o dalších setkáních skalních straníků, kteří okupaci přivítali. Pod titulkem Vlci se slézají otiskly noviny z 28. srpna mimo jiné i tyto informace: "Jak nám oznámili slovenští novináři, usadili se v okolí Sučan nedaleko Martina smutně proslavení straničtí funkcionáři." Zpráva upozorňovala, že nejde o žádné setkání "vlků samotářů". Na místě jsou prý k vidění auta ze všech krajů Slovenska, z Brna i Ostravy.
Opožděný boj venkova
V mnohých okresních městech se přitom šest sedm dnů od okupace podařilo místním straníkům poprvé vydat okresní noviny. Zatímco z celostátních deníků už se dalo vyčíst, že národ stojí na křižovatce, z okresů paradoxně zazníval bojovně laděný hlas. Například týdeník Nové Klatovsko z 28. srpna byl orámován statečně znějícími hesly:
V jednom šiku proti okupantům! Pozor na zrádce a kolaboranty! Za Svobodu za svobodu! Okupantům ani kůrku ani hlt vody!
Válečný veterán a důstojník ČSLA Igor Molčan prostřednictvím Nového Klatovska vrátil Sovětskému svazu všechna válečná vyznamenání. "Protože s okupanty nekolaboruji ani nejednám," ostře prohlásil Molčan. Kdo ví, jak dopadl za normalizace. Právě Klatovsko proslulo velmi tvrdým postupem vůči "osmašedesátníkům". Mnohým z nich nebylo umožněno pracovat dokonce ani v dělnických profesích a museli se z okresu vystěhovat, aby nebyli obviněni z trestného činu příživnictví.
Mrazivý humor, který se stal realitou
Humor, kterým noviny z 28. srpna kořenily pochmurnou dobu, už měl mrazivý podtext.
Dotaz: Hraji na kontrabas. Nebude mi to přičítáno jako kontrarevoluční činnost? Zn. V JAZZ ORCHESTRU
Odpověď: Pro každý pád přesedlejte na balalajku. Slůvko jazz z názvu vypusťte, je kapitalistického původu.
Asi nikdo si však nepředstavoval, že uvedený vtip se za normalizace stane realitou. Normalizační režim totiž zdaleka nestál jen na okupační armádě, ale na kádrové očistě, které důkladně oddělila "hráče na balalajku" a "milovníky jazzu".
"Touha československého lidu po demokratičtějším způsobu života nebyla rozdrcena tanky bratrských armád v srpnu 1968, ale kádrovými byrokraty na všech stupních, beznadějnými posudky bez krve, křiku, soudů a masových protestů," napsal disident Milan Šimečka v samizdatové knize Obnovení pořádku.
Normalizace neopouštěla žádný hřích z osmašedesátého. Například v kádrových materiálech Mileny Borůvkové, které se dochovaly v ostravském archivu, se opakovaně objevuje, že Borůvková "nemůže plnit požadavky pracovníka státního aparátu". A důvod? "Někdejší zaměstnankyně národního výboru v pozici stavebního technika špatně vychovala své tři děti, které po srpnu 1968 zůstaly v kapitalistické cizině."
Repro: Ivan Motýl
