Co nás čeká a proč

Jako každé jiné, i nadcházející volby ustaví vládu na nejbližší čtyři léta - a možná dokonce méně. To je zdánlivě banální tvrzení, ale skrývá se v něm důležité poselství: Ať už výsledky budou jakékoliv, není nezbytně nutné podléhat přehnanému fatalismu či chmurným obavám z budoucí změny kormidla o 180 stupňů.

Letošní volby jsou "o Babišovi", o tom není sporu. Jsou to volby, které rozhodnou, zda Babišův politický projekt bude v dalším volebním období zcela dominantní silou, nebo jen jedním (třeba i početně nejsilnějším) z několika vlivných mocenských aktérů. I kdyby nakrásně Andrej Babiš jasně zvítězil a s podporou Miloše Zemana sestavil sebebizarnější kabinet, ani v takovém případě není nutné propadat panice. Nejen že nesklouzneme do tenat autoritářství à la putinismus, pravděpodobný není dokonce ani scénář jeho soft varianty v podobě (řečeno kulantně) "silného státu", systematicky projektovaného u některých našich blízkých unijních sousedů.

Mírný optimismus

Česká demokracie zkrátka Babiše přežije. Třeba i s lehce pochroumaným přívlastkem liberální. Aniž bychom podceňovali nepopiratelný fakt, že bezprecedentní propojení byznysu, politiky a mediální moci potenciálně představuje erozivní prvek v samotných základech demokratického uspořádání, máme řadu důvodů k mírnému optimismu. Ty plynou z existence přinejmenším ostrůvků, ba ostrovů "bezmocných mocných", které by mohly a měly brzdit nástup jakéhosi východního směřování české politiky: navzdory utahování šroubů stále máme dostatečnou pluralitu svobodných, kritických médií či jiných moderních komunikačních platforem, i se všemi pochybnostmi nezávislou justici, poměrně vyzrálé a sebevědomé neformální i institucionalizované výhonky aktivní občanské společnosti, předpokládejme, že i silnou a důraznou politickou opozici atd., atd.

Tak jako kdekoliv jinde, i v české společnosti jsou tradičně přítomna myšlenková schémata a modely, které v podstatě nepodléhají zubu času. Ač to tak na první pohled nevypadá, jakési kruciální hodnotové ukotvení společnosti se nijak výrazně nemění. Mění se politické kulisy. Neboli: Ideová poptávka je plus minus obdobná jako v minulosti, ovšem značně se proměňuje formát politické nabídky, která si už neláme hlavu ani s vyvoláváním zdání liberálních principů.

Změna formy, nikoli obsahu

Nedělejme si přehnané iluze o nedávných zlatých časech české politiky. Nezanedbatelná část populace vždy "rozuměla" všemu tomu, co je protikladem politického liberalismu v nejširším smyslu slova: podléhala a podléhá tatíčkovskému etatismu, plebejské nedůvěře vůči elitám, autoritářským receptům a sociálnímu populismu. Nová není ani rozšířená nedůvěra k eráru, dualismus "my" (obyčejní lidé) a "oni" (zkorumpovaní mocní), sebezahleděný šovinismus, či přinejmenším nacionalizující ostražitost vůči všemu cizímu, odlišnému, neznámému, okořeněná o svéráznou nostalgii po jakési základní přehlednosti a stabilitě předlistopadových časů. Do tohoto obrazu koneckonců pěkně zapadá i Babišova implicitní maxima, že demokratické instituce jsou zbytečnou a neefektivní žvanírnou. Mělo by nás snad v daném kontextu šokovat, že jsou podobné teze pro řadu voličů patrně dost přitažlivé?

Všechny zmíněné ingredience byly, jsou a obávám se, že i budou přítomny v myslích - a politických preferencích - mnoha Čechů. Svého času se ale většinou tak nějak rozpustily v podpoře tradičních stran, jak bychom je dnes nazvali. Možná proto jsme nejrůznější neliberální akcenty dosud nemuseli a možná ani nechtěli ve veřejném prostoru zaznamenat s takovou intenzitou jako dnes. A to i přesto, že řadu těchto i jiných nepěkných strunek více či méně silně a s větším či menším úspěchem rozeznívali právě reprezentanti politických stran zleva i zprava - aniž by bylo nutné kohokoliv adresně jmenovat. Až na čestné výjimky totiž do těchto vod zabředly, jen s líbivějším, jakoby demokratičtějším obalem, prakticky všechny politické strany, které se dnes hrdě staví do antibabišovské fronty na obranu liberální demokracie. V české politice tedy došlo či dochází jen ke změně formy, nikoliv obsahu: na volání společnosti po manažersky přímočarém rozhodování, spravedlnosti a jasně čitelném světě dnes jednoduše nabízejí hlasitější a zejména přitažlivější ozvěnu Babiš a Okamura, s jinými akcenty třeba i Piráti. Kromě jiného i proto, že tzv. tradiční strany v očích voličů přišly o základní morální kredibilitu.