Mocní komunisti
Jakeš a spol. za mříže. Nejspíš poslední šance, jak je odsoudit

Je to asi poslední šance, jak odsoudit nejmocnější muže předlistopadového Československa včetně šéfa KSČ Miloše Jakeše. Skupina historiků usiluje o to, aby byli potrestáni všichni, kteří nesou odpovědnost za zabíjení lidí utíkajících přes železnou oponu.

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se osm let zabýval případy lidí, již byli zabiti při pokusu dostat se do svobodného světa přes přísně střeženou železnou oponu. Loni dokonce dospěl k závěru, že někdejší ministr vnitra a ministerský předseda komunistických vlád Lubomír Štrougal je odpovědný za smrt 33 lidí, které v šedesátých letech zabil elektrický proud v drátech natažených podél západní hranice. Jenže zároveň konstatoval, že je zločin už promlčen, takže Štrougal k soudu nepůjde.

Teď se kauza "mrtvých na hranicích" opět vrátila, a to k Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně. Trestní oznámení podala Platforma evropské paměti a svědomí. Mezi těmi, jež navrhuje trestně stíhat, je znovu i Lubomír Štrougal, ale rovněž někdejší generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš nebo bývalý předseda vlády Slovenské socialistické republiky Peter Colotka. Tím to ovšem nekončí. Platforma podrobně zmapovala příběhy 28 zabitých utečenců a u každého je seznam lidí, kteří za jeho smrt nesou odpovědnost - od pohraničníků přes jejich velitele a náčelníky až po nejvyšší straníky v politbyru. "Některé osoby se v jednotlivých případech překrývají, řádově jde o sto až dvě stě lidí," řekla TÝDNU ředitelka platformy Neela Winkelmannová.

Jakešovi, Štrougalovi i Colotkovi už je přes devadesát, podle Winkelmannové nejde o to, aby skončili ve vězení, ale aby se jednoznačně prohlásilo, že šlo o zločiny.

"Každý zločin musí být potrestán, spravedlnost musí přijít. A je lepší, když to bude pozdě než vůbec," tvrdí i publicista Luděk Navara, jenž se osudům lidí utíkajících na Západ věnuje dlouhé roky a s Winkelmannovou na přípravě trestních podání spolupracoval. "Dokumenty, které jsme předložili, mají asi půl metru," dodal Navara.

V podrobném zmapování případů a popisu, jak celá mašinerie fungovala, včetně zápisů z jednání ÚV KSČ, vidí historici šanci, že soudy po mnoha letech vynesou rozsudky. Navara už má s trestním oznámením zkušenosti. V roce 2008 patřil ke skupině osob, jež kvůli zabitým utečencům na hranicích vypracovala první podnět, ten však posléze Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu odložil kvůli promlčení.

Do vězení s Internacionálou

Pokud by se podařilo dosáhnout toho, že by Jakeš & spol. byli za zabité lidi na hranicích odsouzeni, bylo by to poprvé po listopadu 1989, kdy by byli potrestáni nejvyšší představitelé komunistického režimu. Všechny ostatní pokusy vyšly naprázdno, případně byly odsouzeny jen menší ryby.

Jedinou výjimkou je snad Miroslav Štěpán, někdejší šéf městského výboru KSČ v Praze, který se během sametové revoluce stal jedním ze symbolů totalitního režimu. Odsouzen byl ovšem za to, že při takzvaném Palachově týdnu v lednu 1989 nařídil použít proti demonstrantům v centru hlavního města vodní děla a slzný plyn. Za mříže měl jít na čtyři roky, ale trest mu byl posléze snížen na dva a půl roku. Odseděl si z nich jen část, byl podmínečně propuštěn.

Do kategorie menších ryb patří Karel Hoffmann, bývalý ředitel Ústřední správy spojů. Soud mu uložil šest let vězení za to, že v noci na 21. srpna 1968 dal zastavit vysílání Československého rozhlasu, aby se veřejnost nedozvěděla pravdu o okupaci. "I když Hoffmann nepatří do prvního patra politiků, kteří intervenci připravovali, jeho čin byl nesporný," okomentoval rozsudek tehdejší ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Oldřich Tůma, jenž v procesu vystupoval jako svědek.

Nejvýznamnější komunističtí představitelé z roku 1968 - především Alois Indra, Drahomír Kolder či Oldřich Švestka - k soudu ani nemohli, už byli po smrti. Kvůli podlomenému zdraví Hoffmann nakonec strávil ve vězení přibližně měsíc. Když nastupoval na Pankrác, několik desítek věrných soudruhů mu před kriminálem zazpívalo komunistickou hymnu - Internacionálu.

Na Slovensku byl za vlastizradu trestně stíhán Vasil Biĺak, jeden z autorů dopisu, vyzývající v srpnu 1968 "spřátelené armády" v čele se sovětskými vojsky k "internacionální pomoci proti antisocialistickým živlům". Slovenská justice však v lednu 2011 stíhání zastavila. O několik let dříve totéž učinily i české soudy v případě obžaloby z pokusu o vlastizradu u Miloše Jakeše a Jozefa Lenárta, někdejšího premiéra Československé socialistické republiky.

Mnohem rázněji se s představiteli totalitní minulosti vypořádali Němci. Jen za zabíjení lidí na hranici mezi východním a západním Německem - především u berlínské zdi - bylo odsouzeno 151 lidí včetně posledního komunistického šéfa Egona Krenze, který strávil za mřížemi čtyři a půl roku. Krenzův předchůdce, dlouholetý generální tajemník východoněmecké komunistické strany Erich Honecker, byl počátkem devadesátých let propuštěn z vazby kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Posléze zemřel v exilu v Chile.

Omilostnění prokurátoři

Samostatnou kapitolu tvoří potrestaní, respektive nepotrestaní vyšetřovatelé a prokurátoři. Mezi nejvýznamnější patří Ludmila Brožová-Polednová, jež se coby dělnická prokurátorka podílela na justiční vraždě Milady Horákové v roce 1950. Místo šesti let si odseděla necelé dva roky, neboť jí prezident Václav Klaus v prosinci 2010 udělil milost, přičemž "přihlédl k vysokému věku odsouzené, k tomu, že část trestu již vykonala, a k jejímu zdravotnímu stavu". Polednová reagovala slovy, že ve vězení vůbec neměla být, protože u soudu s Horákovou nebyla důležitá: "U procesu jsem tenkrát byla jako novicka z příkazu. Mluvit by se mělo o tehdejších ústavních soudcích, ne o mně," sdělila.

Bez trestu naopak vyvázl nesmírně krutý vyšetřovatel a prokurátor Karel Vaš, podílející se v padesátých letech na vykonstruovaných procesech a justičních vraždách - především generála Heliodora Píky. Městský soud v Praze sice Vašovi v červnu 2001 nařídil sedm let vězení, ale odvolací Vrchní soud v Praze rozsudek zrušil a stíhání zastavil. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Vaše obvinil v roce 1998, to už prý ovšem byly jeho činy čtyři roky promlčeny.

Do vězení nešli ani další vyšetřovatelé StB z padesátých let, kteří prosluli svou mimořádnou krutostí. Mezi ně patří například Jaroslav Daniel, přezdívaný Prase. Dostal pět let, ale kvůli špatnému zdravotnímu stavu trest nevykonal. To se opakovalo i u vyšetřovatele Ladislava Máchy, jenž měl na svědomí smrt číhošťského faráře Josefa Toufara a v roce 1999 si měl odsedět dva roky. Kriminálu se kvůli podlomenému zdraví vyhnul rovněž bývalý vyšetřovatel StB Vladimír Zavadilík, jenž si měl odsedět dva roky za brutalitu u výslechů. Potrestán nebyl ani vyšetřovatel Alois Grebeníček, který zemřel dříve, než se soud začal kauzou týraných vězňů zabývat.

Náčelník StB podnikatelem

Příznačný pro celou polistopadovou éru je osud generála Alojze Lorence, posledního náčelníka komunistické Státní bezpečnosti. Události v listopadu 1989 zdánlivě přivodily jeho pád, Lorenc dokonce stanul před vojenským soudem v Táboře, který ho v roce 1992 za neoprávněnou internaci "nepřátelských živlů" odsoudil na čtyři roky. Následně přišlo rozdělení federace, Lorenc odjel na Slovensko a jako slovenský státní příslušník odmítl do vězení nastoupit. Až do roku 1995 měl klid, pak se jeho případem začala zabývat slovenská justice, ta o pět let později rozhodla, že táborský proces z roku 1992 je už promlčen.

Slovenský soud však nakonec i po nátlaku české strany přece jen Lorence potrestal. Za zneužití pravomoci veřejného činitele dostal v roce 2002 patnáctiměsíční podmíněný trest s odkladem na tři roky. "Nechci diskutovat o tom, co se mělo a jak se to mělo dělat, a ctím rozhodnutí nezávislého soudu, ale nemohu připustit, že jsem zneužil pravomoci. To mne nikdy nenapadlo a je to věc, která se bytostně příčí mým zásadám," prohlásil Lorenc bezprostředně po vynesení rozsudku.

Jeho další kariéru to nicméně nenarušilo - úspěšně podniká. Dokonce se na něho obrátila vlivná investiční skupina Penta, jež mimo jiné vlastní síť lékáren Dr. Max. Lorencova firma dostala několikaletou zakázku na zabezpečovací systém počítačové sítě. "Využíváme služeb řady odborníků v potřebných oblastech, mezi jinými jde zprostředkovaně i o Alojze Lorence, kterého odborná veřejnost dlouhodobě respektuje jako uznávaného experta na šifrovací systémy," uvedl před časem pro MF Dnes šéf společnosti Marek Dospiva.

Soudní účet za Asanaci

Nejvíce odsouzených estébáků je spojeno s akcí Asanace, jejímž cílem bylo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let týrat nepohodlné osoby, aby se vystěhovaly z Československa. Devatenáct let po pádu socialismu potvrdily soudy trest 3,5 roku vězení bývalému členovi StB Zbyňku Dudkovi za to, že v roce 1981 se svým kolegou Jiřím Šimákem v policejní služebně bil pěstí do břicha disidenta Zbyňka Benýška. Podobnou brutalitu poznala i Zina Freundová, jíž estébáci v jejím bytě tloukli hlavou o zeď, kopali ji a vyhrožovali. Z pohledu StB to splnilo účel. Benýšek emigroval do Rakouska, Freundová do Velké Británie.

Ke konci osmdesátých let u komunistické tajné policie pracovalo 15 až 17 tisíc lidí, přičemž soudy do začátku letošního srpna pravomocně odsoudily 46 osob, především někdejších příslušníků StB. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu tvrdí, že stále objasňuje další nezákonnosti z předlistopadového období. Když se ovšem v souvislosti se železnou oponou zabýval případy lidí, jež zastřelili pohraničníci nebo kteří zahynuli na drátech vysokého napětí, utonuli či v obklíčení spáchali sebevraždu, obvinil pouze tři prosté vojáky a jednoho nižšího poddůstojníka. Soudy následně vynesly dva tresty podmíněné a dva nepodmíněné.

Dosud nebyl potrestán žádný z velitelů či náčelníků sdružujících se v organizaci Klub českého pohraničí. Ten se vzhledem k obhajobě komunistického režimu opakovaně objevil ve zprávě o extremismu ministerstva vnitra a upozornila na něj i Bezpečnostní informační služba. Prezident Miloš Zeman přesto klubu letos v červnu poslal pozdravný dopis.

Smrt německého turisty

Vedle československých občanů zabili pohraničníci na hranicích i obyvatele západního Německa. Nejznámější je případ bavorského turisty Johanna Dicka, jenž si v září 1986 vyšel do horských lesů poblíž hranice s Československem. Bývalý voják si po odchodu do důchodu předsevzal, že projde celou oblast severovýchodního Bavorska. Rozstříhal si mapu a pak losoval, kam se vydá. V tentýž den, kdy znovu vyrazil do lesa, se však na témže místě pokusili dva polští občané o přechod do Německa. Pohraničníci se domnívali, že Dick je jedním z uprchlých Poláků, a začali na něho střílet. Ačkoli už byli asi 200 metrů na území Německa, těžce zraněného odnesli do Československa, kde posléze zemřel. Až poté zjistili, že jde o Němce, a nikoli o Poláka.

Z události se stal mezinárodní skandál. Přestože československá strana tvrdila, že Dick přešel hranice, němečtí vyšetřovatelé našli na místě incidentu jasné stopy: například nábojnice a střely ze samopalů ve stromech. Aby Československo ztížilo vyšetřování, vydalo do Bavorska tělo bez některých orgánů, například žaludku. Později - na nátlak - poskytlo i zbylé části. Československá republika nakonec musela svou vinu přiznat, omluvit se a vdově po zastřeleném Dickovi vyplatit jako náhradu sto tisíc marek.

"Ačkoli Československo prostřednictvím hraničního zmocněnce přislíbilo potrestání pachatelů, slib nedodrželo. Vojenský prokurátor vyslechl účastníky případu a provedl základní úkony vyšetřování, posléze však věc odložil a podezřelí byli potrestáni kázeňsky. Pohraničníci údajně dostali několik dní vojenské basy za neoprávněný vstup na území sousedního státu, kázeňsky pak bylo potrestáno sedm funkcionářů chebské brigády. Velitel skupiny, nadrotmistr Miloslav Coufal, byl později vojenským obvodovým prokurátorem v Plzni předán ke kázeňskému postihu veliteli chebské brigády, ale ani on nebyl trestněprávně postižen," uvádí se na internetových stránkách Archivu bezpečnostních složek. Případem se v roce 1996 začal znovu zabývat Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, ovšem výsledek byl podobný těm z předchozích případů - všechny tři obviněné vojáky soudy zprostily viny.

Mrtví na hranicích Neexistuje přesné číslo udávající počet těch, kteří byli v letech 1948 až 1989 na hranici mezi Československem a západním Německem, respektive Rakouskem, zabiti. Jeden z důvodů je ten, že komunisté pochovávali těla uprchlíků tajně a o některých usmrcených nejsou k dispozici žádné informace. Vedle Čechů a Slováků se přes československou železnou oponu pokoušeli dostat rovněž východní Němci, Poláci nebo Rusové. Podle odhadů bylo 260 až 320 mrtvých. Pohraničníků zahynulo přibližně 600. Většina úmrtí je přičítána nešťastné náhodě, nenadálému výstřelu ze zbraně či autonehodě. Bezmála 200 vojáků základní služby ale spáchalo sebevraždu a jen 11 bylo usmrceno uprchlíky. (Ne)potrestaní estébáci Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) od devadesátých let do letošního července sdělil obvinění 226 osobám, především příslušníkům StB. Vyšetřovatelé podali návrh na podání žaloby na 142 lidí. Nakonec bylo obžalováno 109 lidí. Soudy zatím pravomocně potrestaly 46 osob. Z důvodu amnestie bylo zastaveno stíhání 9 obviněných. Kvůli promlčení nebylo potrestáno 19 lidí. Z jiných důvodů (především úmrtí) bylo zastaveno stíhání 16 osob. Zdroj: ÚDV