Kristýna Kočí: Kanály jsem nikdy nechodila

Nejnovější vydání časopisu TÝDEN přinásí rozhovor s Kristýnou Mertlovou. Tou Kristýnou, již si národ pamatuje jako Kristýnu Kočí, tehdy čtyřiadvacetiletou programovou ředitelku Věcí veřejných, brýlatou šéfku jejich poslaneckého klubu, aktivní účastnici zásadních politických jednání K9 a nakonec jako zesměšňovanou Blonďatou bestii.

V rekordním čase po odchodu z politiky - její mandát poslankyně skončil v roce 2013 - se Kristýna Kočí přerodila. S pomocí kouče a následného kurzu se sama stala koučkou se zaměřením na krize a mezilidské vztahy a po bleskovém seznámení na internetu se provdala za pojistného matematika Jakuba Mertla. Dnes, jak říká, vyzrálá, šťastná a úplně jiná, vede spolu s manželem vlastní podnik - seznamku Date2K - a o politice, již léta studovala a pak provozovala, už nechce ani slyšet, ani mluvit.

Mimochodem, třetinu vašeho života tvořila politika, co se o ní teď nechcete vůbec bavit...

To je fakt. Vystudovala jsem politologii a pak ještě odjela na evropská studia do Paříže a v Turecku jsem získala stipendium na letní studium evropsko-unijní agendy.

Co vás na politice tak fascinovalo, že jste si s ní začala?

Co mě v těch šestnácti na gymplu, kde jsem o tom začala přemýšlet, na tom fascinovalo? Vůbec nevím. A víc než deset let jsem to dělala, to je fakt. Asi jsem chtěla být politolog. Neměla jsem ambice vstoupit do politiky. Možná, snad, až bych byla stará.

Co je stará? Čtyřicet? Padesát?

Dobře, tak ne stará, ale lidsky zkušená. Až bych odchovala svoje děti, měla vnoučata, tak bych byla bývala mohla vstoupit třeba do komunální politiky, třeba být zastupitelkou.

No, ale musí k tomu člověk přečíst Machiavelliho? Studovat politologii?

Je fakt, že praktická politika je úplně jiná.

Má alespoň něco společného s teorií, kterou vám dala škola?

Ne. Je výrazně jiná.

Studovala jsem váš politický případ a tam se probírala odposlechy, soudy, tiskovkami, vyhrožováním, uplácením... Taková to byla detektivka. To se tak neučí?

Ne. Možná o reálu politikové píší jen v pamětech. Churchilla jsem ještě nedočetla a Madeleine Albrightová ve svých píše, že párkrát brečela, ale žádné drama. Ani pláč Madeleine Albrightové se na školách při výkladu volebních systémů samozřejmě nerozebírá. Alespoň ne na katedře, na niž jsem chodila. Ta mě na praktickou politiku nepřipravila.

Je otázka, kde by vás připravili. Možná na divadelní akademii obor herectví? Nebo na filozofii? Na medicíně?

Nikde by mě na to, co jsem zažila, nepřipravili. Žádná škola. Na druhou stranu, můžou vás na to asi připravit životní zkušenosti. Ale ty já ve čtyřiadvaceti neměla.

No vidíte, a přitom pořád, kdykoli člověk hledá informace o vás, se tam vždy píše "politička, bez politické příslušnosti". Když je někdo jednou politik, je vždycky politik.

Já věřím, že ne.

Vy doufáte, že ne.

Máte pravdu, já doufám. Když si toho u svého jména všimnu, vždycky mě to velmi překvapí. Vím jistě, že se už do politiky nevydám.

Chápu. A vy zase pochopte a dovolte mi, abych se po tom všem přece zeptala - jaké to je chodit kanálem?

Nikdy jsem kanály nechodila. Nevím, jak to dělají jiní, já vždycky jezdila MHD.

Celý rozhovor najdete v novém vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 23. března 2015.