Desetiletý Alan se odmítal stýkat s otcem, a tak ho soud poslal na půl roku do psychiatrické léčebny. Na "neutrální půdě" se měl dostat z vlivu manipulativní matky a začít mít svého otce rád. Nepovedlo se a soud ho do blázince poslal znovu. To už ale Alanova matka odmítla a se synem se od té doby před úřady skrývá.
Alan žije od narození pouze se svou matkou Alenou Davidovou. S otcem se vídal nepravidelně na občasných procházkách. Pak se ale s otcem nechtěl stýskat vůbec. Orgán sociálně právní ochrany dětí, na který se Alanův otec obrátil, navrhl umístit syna do dětské psychiatrické léčebny. S posvěcením soudu tak zdravé a nadprůměrně inteligentní dítě bylo půl roku zavřené s psychiatrickými pacienty v opavském blázinci. „Aby bylo zamezeno negativnímu vlivu matky a navázán kontakt s otcem," stojí v závěrečné zprávě.
Ani půl roku ale podle soudu k "nápravě" nestačilo, a tak rozhodl o dalším pobytu za zdmi blázince. Podruhé už tam ale Alan nenastoupil, matka se s ním skrývá...
Od kdy jste s Alanem na útěku?
Od začátku listopadu, kdy jsme dostali soudní rozhodnutí o tom, že by měl jít Alan zpátky do blázince. Nejdříve jsme zkoušeli žádat o zrušení tohoto předběžného opatření, ale to bylo zamítnuto stejně jako žádost o odložení vykonatelnosti. Pak už nám nic jiného nezbývalo.
Co to obnáší, "být na útěku"?
Žijete někde, kde vás nikdo nezná, nikdo o tom neví a snažíte se, aby se to neprozradilo. Pořád se stěhujeme, jsme pěkných pár kilometrů od domova a v našem kraji se zdržujeme minimálně. Snažím se komunikovat s úřady, ale Alana s sebou neberu.
Chodí tedy Alan vůbec někam do školy?
Má domácí vyučování. Učíme se spolu doma, aby nemusel do školy, kde by ho mohli kdykoli sebrat. V jeho původní škole na naši situaci a prosbu vůbec neslyšeli, byli toho názoru, že když soud takhle rozhodl, měl by tedy Alan do blázince jít. Tak jsem ho přihlásila jinam a tam nám vyšli vstříc.
To tedy nechodíte do práce?
Jsem vedená na úřadě práce a beru podporu. K tomu se ještě snažím dálkově studovat. Pro mě je život teď v podstatě stejný jako předtím, jenom je podstatně dražší, protože musím platit dva nájmy - v našem původním bytě, kde nám zbyly jen holé stěny, a tam, kde jsme teď.
Jak to finančně zvládáte?
Těžko. Však mám taky dluhy, kam se podívám, a vůbec nevím, kdy to budu schopná vrátit. Mám kolem sebe pár přátel a jsem za ně moc vděčná. Nevím, jak dlouho to bude ještě takhle trvat, ale nemáme na výběr.
Co Alanovy kroužky, o kterých říká, že mu chybí nejvíce?
Ty musel bohužel přerušit. Chodil do dvou lidových uměleckých škol, na klavír, dramatickou výchovu a zpěv. Aby se úplně neunudil, tak se tomu nějakým způsobem nadále věnuje, ale zase - do škol nemůže, takže to není na takové úrovni. Přitom jeho to hrozně baví, chtěl by být hercem... Ale furt lepší, než aby byl zavřený v blázinci, kde neměl vůbec nic.
Co jeho kamarádi, může se s nimi vůbec vídat?
Nějaké chození ven s kamarády, to za stávající situace nehrozí. Původní kamarády musel stejně opustit, bojí se si s nimi i dopisovat, aby nechtěli vědět, co se stalo, kam se poděl, kde je. Chtěl změnit školu i z toho důvodu, že by se ho právě všichni ptali, kde toho půl roku byl, a pravdu - tedy v blázinci, jim říct nechtěl, bál se, že by se mu smáli.
Jak reagují úřady? Honí vás nějakým způsobem?
Čeká se na rozhodnutí Ústavního soudu, ke kterému jsme v listopadu podali stížnost. Myslím, že v tuto chvíli na to nečekám jen já, ale právě i šumperský soud a sociálka, která spolu s Alanovým otcem celý ten nápad s blázincem upekla a soud to posvětil. Ministerstvo sociálních věcí uspořádalo k našemu případu i konferenci, v úterý mi mají říct, jak to dopadlo, co vymysleli. Všechno to ale jde hrozně pomalu.
Vy víte, co vám hrozí za maření výkonu úředního rozhodnutí, tedy za to, že jste syna nepřivedla zpět do opavské psychiatrické léčeny, jak vám nařídil soud?
Vím, ale nechci to komentovat (v tomto případě hrozí odnětí svobody až na jeden rok - pozn. red.). Otec Alana na mě za to podal trestní oznámení. Radši na to ani nemyslím, ale já nemám na vybranou. Nám nezbývá než počkat na rozhodnutí Ústavního soudu a nikdo neví, kdy rozhodne. To může být i za několik měsíců.
|
Alan David (10) Strávil půl roku v blázinci, kde se měl "naučit" mít rád svého otce. Teď je s matkou na útěku, aby se tam nemusel vrátit. |
|
Co by sis přál, kdybys mohl mít jen jedno jediné přání? Aby z mého života zmizel pan N. (Alan tak nazývá svého otce, jehož příjmení začíná na N. - pozn. red.)
Proč? Protože mi dělá v životě jen samé problémy.
Jaké? Bil mě, nadával mně i mamince a nechtěl se mnou ani moc chodit na procházky. Pak už jsem nechtěl ani já.
Jaké to bylo v psychiatrické léčebně? Děti dostávaly různé záchvaty, byly tam děti s podřezanými žílami, děti, co braly drogy, anorektičky, agresivní děti s poruchami chování.
Našel sis tam nějakého kamaráda? S těmi šílenci se moc kamarádit nedalo, ale co jsem měl dělat, že jo. Být tam sám toho půl roku, to je příšerný. Bylo jich tam pár, se kterými se dalo popovídat, ale kamarádství bych tomu neříkal.
Jaký jsi měl program? Chodili jsme tam do školy, ale to byl mix normální školy a zvláštní a několika tříd dohromady. Tím, že tam chodily ty stejné děti z léčebny, tak i ve škole dostávaly záchvaty. Pak byl oběd, chvíle na hraní, večeře a spát.
Chodili tam za tebou i psychologové nebo terapeuti? Chodila tam za mnou maminka i pan N., ale maminčiny návštěvy se pak nějak začaly krátit a pana N. se naopak postupně prodlužovaly. Pak tam maminku třeba nechtěli vůbec pustit, třeba když jsem měl narozeniny. To jsem jenom slyšel z chodby křik, ale nemohl jsem za ní vyběhnout, protože tam neměly dveře zevnitř kliky. Bylo mi to strašně líto, strašně jsem za ní chtěl, ale nemohl jsem.
A probíhala tam nějaká terapie? No, ta spočívala v tom, že se doktorky dívaly do dekurzů (záznamy o chování pacienta - pozn. red.) a ošetřovatelky mi říkaly, že když nebudu mít tatínka rád, tak mě nepustí. Druhá část terapie byla o tom, že přicházel pan N. a pomlouval maminku.
Co ti teď nejvíce chybí, od té doby, co jste na útěku? Moje kroužky - herectví, divadlo, zpěv, klavír. |
