Odpradávna mi bylo záhadou, jaký je vlastně rozdíl mezi hrou na pravdu a lež a obyčejnou flaškou. Pokaždé když jsme je hráli, byl totiž cíl stejný: přimět holky, aby se svlékly. Takže mi vlastně bylo upřímně jedno, kterou z těchto her spolužáci po večerce na šévépé (pro zapomnětlivé - škola v přírodě) vyberou. Když už jsem ale mohl sám volit, dával jsem přednost hře na pravdu, která zaručovala daleko větší zábavu.
Bylo potěšením sledovat spolužačky či kamarádky, jak se vymlouvají, hledají obezličky nebo jen nestydatě lžou, aby se zbavily nepříjemného úkolu. A až o něco později jsem zjistil, že to, co mě bavilo pozorovat (samozřejmě kromě jiného), má i své jméno - neverbální komunikace.
Většinu lidí překvapí, že právě gesta a mimika tvoří téměř dvě třetiny mezilidské komunikace. Když jim pak připomenete, že u svého pubertálního syna jste schopni poznat ironii, pohrdání a despekt většinou právě jen z výrazu tváře, uznají, že na tom něco bude. Ostatně ještě jednu věc si ze školy pamatuji. Totiž že na tváři máme celkem 43 obličejových svalů, což je daleko více, než má jakýkoli jiný tvor. Takže až se budete příště snažit pochopit své děti nebo partnery, poděkujte v duchu evoluci za to, že značnou část obličejových svalů nejsme schopni vědomě ovládat.
K celé této anabázi jsem se nicméně dostal tak, že jsem minulý týden četl neuvěřitelný počet článků, kde se novináři nebo různí analytici podivovali nad tím, že nejsdílenější zprávy na sociálních sítích jsou většinou ty nepravdivé. Žasl jsem nad jejich údivem, protože tento druh médií není ve své podstatě přece ničím jiným než jen spektáklem a stokou pouličních klepů. Úplně stejně, jako je televize nástrojem pro přenos emocí (proto nás tak baví, když se politici na obrazovce hádají), a časopisy naopak místem pro poučení a zábavu.
A přesně tak jsme přistupovali k aktuálnímu vydání tištěného TÝDNE. Když kolegové odcházeli na rozhovor s kardiologem Janem Pirkem, prosil jsem je, aby mi zjistili, zda je pravda to, co říkají statistiky. Totiž že infarkt postihuje dnes mladší lidi více než dříve. Všech 43 obličejových svalů se jim rozehrálo a odešli s tím, že daleko důležitější je přece vědět, co dělat pro to, aby je infarkt nepotkal. Když jsem viděl jejich grimasy, zatvrdil jsem se a moc toho už neříkal. A nebylo to od věci, protože rozhovor dopadl dobře.
Autor je ředitel redakce časopisu TÝDEN.
