Osobní věci v kanceláři odcházejícího pražského primátora Pavla Béma už jsou sbalené do krabic. Před lety veřejností obdivovaný politik, jehož jméno se však v posledních měsících stalo synonymem všeho špatného v metropoli, se z pohodlí polstrovaných křesel přestěhoval do nepohodlných poslaneckých lavic. Jak hodnotí své působení?
Jak se z jednoho z nejpopulárnějších českých politiků může stát veřejný nepřítel číslo jedna? Kde vidíte ten bod zlomu, kde se vaše popularita začala strmě ubírat dolů?
Myslím, že je to zcela přirozený a logický proces. Odpovídá evoluční křivce štěstí, úspěchu a zatracení každého politika, kterého jsem v této zemi po revoluci potkal. Po nějakou dobu mi byla média nakloněna, později stála za mým pádem. Možná proto, že jsem se stal příliš viditelným.
Nepřeceňujete vliv médií na váš politický pád?
V dnešní postmoderní multimediální době lidé vnímají svého politika pouze a jenom skrze média. Dnes mají média tu největší politickou moc, kterou si člověk a hlavně politik dokáže představit. Zatracení Václava Klause na konci devadesátých let bylo příběhem, který byl orchestrován sdělovacími prostředky. Moje zatracení bylo orchestrováno médii, podobně jako například odchod Mirka Topolánka. Já jsem ale do politiky nevstoupil proto, abych si užíval výsluní žebříčků popularity. Každá sláva, každý výstup na nějakou horu je následován v tom lepším případě sestupem, v tom horším případě pádem.
A co jste absolvoval vy? Pád, nebo sestup? Z polstrovaných křesel v pracovně pražského primátora do úzkých poslaneckých lavic je to přece jenom pořádný skok.
Konec Mirka Topolánka nebo případně konec Ivana Langera - to bych označil za politický pád. Já jsem podle mě absolvoval sestup. I když přiznávám, že místy až nepříjemně rychlý. Podívejte, myslím, že odcházím důstojně. Jsem jediný pražský primátor, kterému se za celou novodobou historii podařilo dosloužit funkční období. A to dokonce opakovaně - hned dvakrát po sobě. Když jsem před čtyřmi lety vedl ODS v Praze k fenomenálnímu vítězství (více než šedesát procent mandátů), tak jsem věděl, že znamená jistotu příští prohry.
Když zmiňujete Topolánka, nestála za vaší osobní prohrou politická ambice, kterou jste nebyl schopen v určitém momentu naplnit? Nebyl tím zásadním bodem zlomu ve vaší kariéře kongres ODS, na kterém jste se Topolánkovi neúspěšně postavil?
Nejsem člověk, který chce jen kritizovat a zároveň není schopen převzít odpovědnost. Minimálně dva roky jsem byl neustále tlačen, abych definoval svoji politickou ambici. Vše je otázkou zrání a načasování. Musím ale přiznat, že kdybych měl dnes příležitost znovu načasovat své postavení se Mirku Topolánkovi, asi bych daleko pečlivěji - možná taktičtěji -vybíral. Na druhou stranu, kdy jindy se můžete v politice někomu seriózně postavit? Já na nikoho neposílám novináře, nepomlouvám a nevytvářím proti soupeřům negativní nálady. Rád se proti někomu vymezím v místě a čase, který je k tomu určen. Takovým místem byl a je volební kongres. Po katastrofálním výsledku v krajských a senátních volbách, po mé několikaleté kritice kroků Topolánka, jsem se rozhodl pro tento střet. Přestože mnoho lidí, včetně vlivných členů ODS Mirka Topolánka kritizovalo, nikdo neměl odvahu se mu postavit. Udělal jsem to já a stálo mě to přinejmenším kus mého politického štěstí.
Nemůže být za vaším pádem špatná pověst „modré Prahy"? Znáte vtipy na vaši adresu? Třeba ten, jak Pavel Bém přijde do varieté a osazenstvu sdělí, že nechá zmizet osm set milionů a přitom uhodne, na jakou kartu lidé v sále myslí?
Jasně, že je znám. Třeba i ten o přejmenování Blanky na tunel Bémovka, na to jsem třeba pyšný. To mě opravdu těší.
Nemělo by vás to spíše děsit?
Víte, u primátora je to tak, že když uděláte něco dobrého, tak vám to nikdo nikdy nepřičte. O to se podělí všichni. Naopak všechno špatné, co se ve městě stane, tak to bude věcí vaší osobní zodpovědnosti. Ve vnímání veřejnosti prostě může primátor za všechno. Opakuji ale, že jsem do politiky nevstupoval proto, abych byl chválen. Šel jsem do ní proto, že jsem byl přesvědčen, že něco můžu měnit. A v případě mého angažmá v Praze se to povedlo. Uvědomte si, že jsem po povodni v roce 2002 zdědil metropoli tonoucí v miliardových dluzích s investičním tempem nula. Troufnu si tvrdit, že svému nástupci - a je jedno, jestli to bude Petr, Pavel, Zdeněk nebo Slávek - předávám město v luxusní finanční pozici. Hospodaříme nejenom s vyrovnaným rozpočtem, ale v čase hospodářské krize si Praha nemusela půjčit. Splatili jsme navíc třetinu dluhů. Když měříme kredibilitu politika těmi důležitými parametry, tak jsou výsledky jasné. Samozřejmě můžeme mluvit třeba o opencard, nebo...
Dobrá, pojďme se bavit právě o tomhle projektu. Je zřejmé, že ty původní smlouvy byly nastaveny špatně. Neměl by za ty chyby zaplatit i někdo jiný než pouhý vedoucí odboru, který byl vyhozen?
A kdo jiný by proboha za to měl zaplatit? Měl to na starosti první náměstek Rudolf Blažek. Jestli jste si ale nevšimli, tak v okamžiku, když zjistil, že smlouvy nejsou dobře nastaveny, tak celý projekt zastavil, nechal sám na sebe poslat forenzního auditora. Ukažte mi jediný státní orgán nebo orgán veřejné správy, který něco podobného udělal. Následně jsme poslali do projektu ještě další dva audity. Bylo zjištěno a popsáno, co je špatně. Smlouvy se předělaly. Opencard je dnes z pohledu ekonomické náročnosti nejlevnější městskou kartou svého druhu, nejenom v Česku, ale i v dalších metropolích Evropy.
Ale zůstává otázka, kam se poděly ty peníze?
Na to odpovídám snadno. Finanční prostředky byly někdy z větší či menší efektivitou vyčerpány. V okamžiku, když jsme investovali do reklamy na opencard, aby ji lidé měli rádi a oblíbili si ji, tak jsme se stali terčem kritiky. Trvám na tom, že je to užitečný projekt. Dovedete si představit, že budeme v 21. století jezdit na papírové tramvajenky?
Je to přece jenom poněkud drahá tramvajenka. Co ty další nápady, že by se dala využít na úplně jiné platby?
Ale ona už je využívána k parkovnému a dalším platbám.
Nikoli ale od počátku.
Když stavíte třicetipatrový dům a postavíte základy a první tři patra, také nesvoláte estetickou komisi hodnotit kvalitu architektury. Až bude celý projekt fungovat, tak ho můžete hodnotit. Opencard se sice stala epicentrem kritiky pražské ODS a jejího působení za poslední roky, ale jenom ten, kdo nic nedělá, tak nic nezkazí. Až bude projekt dotáhnut do konce, nikdo o jeho nepotřebnosti nebude rozhodně ani uvažovat.
Nejsem zdatný karbaník. Pojďme se posunout od karet dál. Když vás poslouchám, mám pocit, že nemáte sebereflexi. Myslíte si vůbec, že se něco za vašeho vedení v Praze nepovedlo?
Ano, chyby se staly. Ale jak může primátor například za propady při výstavbě tunelu?
Co třeba vaše neustálé skrývání toho, kde trávíte dovolené?
Můj životní styl, moje láska jsou hory. Na rozdíl od některých svých kamarádů a politiků nejezdím na nákladné dovolené někam k moři, neprohrávám peníze v kasinech a nezajímá mě luxus pětihvězdičkových hotelů. Zajímá mě Everest, Antarktida a podobně.
Dříve jste o svých dovolených mluvil normálně. Čím dál více jste se však uzavíral a v nějaký moment jste začal skrývat, kam jste skutečně odjel.
Buďme korektní. Dovolená je intimní věc, která by měla zůstat hájemstvím každého, nejenom mě samotného. Médiím není nic po tom kam nebo s kým na dovolenou jedu. Ale budiž. Ta realita příběhu je triviální. Když jsem v roce 2005 odcestoval na Papuu Novou Guineu do tamních pralesů, nebyl jsem k zastižení ani na satelitním telefonu. I když mí nejbližší spolupracovníci věděli, kde jsem, média najednou začala psát o tom, že Bém je nezvěstný a podobně. Poučen jsem poté o svém výstupu na Mount Everest informoval veřejnost s předstihem a vzal jsem si neplacené volno. To mi zase ihned začalo být vyčítáno, že využívám ke své vlastní politické propagaci. Prostě v žádné chvíli jsem se nezavděčil. Opravdu nevím, koho jiného by takhle systematicky média sledovala na jeho dovolené.
Co vaše přátelství s Václavem Klausem? Změnilo se teď poté, co se stáváte obyčejným poslancem?
Václav Klaus si prožil fenomenální etapu svého vůdcovství, byl jako hlavní transformační inženýr. Pro mě je to v porevoluční době největší autorita České republiky. Také on si ale prožil svůj pád a ústup ze slávy. Díky jeho neuvěřitelné vůli, síle, energii, politické intuici a možná že i štěstí je dnes zase jednou z nejpopulárnějších politických osob této země. Já tvrdím, že zcela právem. U mě se ve vztahu k němu nezměnilo nic. Troufnu si tvrdit, že ani v jeho vztahu ke mně. Václav Klaus je člověk, který si o někom udělá názor a který své přátele a blízké nemění.
A co váš přítel Roman Janoušek, označovaný za jednoho z nejvlivnějších pražských kmotrů?
Jsem na tom podobně jako pan Klaus. Své přátele také neměním. Všechny příběhy kolem údajného praní špinavých peněz ve Švýcarsku a podobné zkazky, které se nikdy neprokázaly, mi ovšem také velmi uškodily. Přesto našeho přátelství nelituji.
