Lidová strana sice nepatří ke stranám, které vyhrávají volby, ale v demokratických vládách po vzniku Československa v říjnu 1918 měla téměř vždy své zástupce. Tento trend zpočátku pokračoval i po pádu komunistického režimu v roce 1989, později však v řadě vlád lidovci chyběli a v roce 2010 se nedostali ani do Poslanecké sněmovny. Nyní opoziční KDU-ČSL patří mezi nejstarší strany v Česku. Ustavující zemský sjezd Československé strany lidové (ČSL) v Čechách se konal před 100 lety, 5. a 6. ledna 1919.
Před sto lety neměly katolicky orientované strany v novém československém státě snadnou pozici, neboť veřejnost církvi vytýkala podporu habsburské monarchie. Katolické strany v Čechách i na Moravě na to reagovaly slučováním a budováním jednotné a silné platformy.
V tomto směru měly náskok moravské strany, které se dohodly na sloučení již v září 1918 a do čela strany, která se po vzniku Československa přejmenovala na Československou stranu lidovou (ČSL), byl zvolen Jan Šrámek. Právě tento pragmatický politik se později stal jednou z hlavních postav prvorepublikové politiky.
Název Československá strana lidová přijali na sjezdu v lednu 1919 také delegáti sloučených stran v Čechách a do čela byl zvolen statkář František Šabata.
Lidovci v "pětce"
Zemské výbory v Čechách a na Moravě existovaly zpočátku samostatně a byly spojeny pouze poslaneckým klubem, jehož předsedou byl Jan Šrámek. Teprve v roce 1922 vznikl společný ústřední výkonný výbor opět se Šrámkem v čele. Ve 20. letech rozšířila lidová strana své působení i na Slovensko a na Podkarpatskou Rus.
V první polovině 20. let byli lidovci členy takzvané "pětky", tedy pěti hlavních stran, které utvářely politiku státu. Dvacetiletá historie první republiky přinesla celkem 18 koaličních a úřednických vlád a téměř ve všech koaličních kabinetech měli lidovci zastoupení.
V roce 1938 vystupovala lidová strana proti ústupkům Sudetoněmecké straně a odmítala přijetí mnichovského diktátu. Bezprostředně po Mnichovu se Šrámek snažil přesvědčit prezidenta Edvarda Beneše, aby neabdikoval, ale marně.
Postupně však lidová strana rezignovala na svou samostatnost a v listopadu 1938 vstoupila do Strany národní jednoty, v níž se sloučily nelevicové strany. V březnu 1939 pak byla Strana národní jednoty rozpuštěna a stala se základem protektorátního Národního souručenství.
Pokus o útěk a internace
Šrámek po obsazení republiky emigroval přes Polsko do Francie. Stal se místopředsedou Československého národního výboru ve Francii a později i předsedou exilové vlády v Anglii.
Po druhé světové válce se v roce 1946 lidová strana stala členkou vlády komunistického premiéra Klementa Gottwalda. V únoru 1948 patřili lidovečtí ministři k těm členům vlády, kteří podali demisi. Po komunistickém převratu skončili někteří lidovečtí politici ve vězení a sám Šrámek byl později při pokusu o útěk do exilu zatčen a doživotně internován.
Část představitelů lidové strany ale vsadila na spolupráci s komunisty a s jejich pomocí obsadila ústřední sekretariát strany. Takto vzniklá Československá strana lidová byla až do roku 1989 součástí totalitní Národní fronty, což jí zajišťovalo i několik křesel v zákonodárných sborech a vládních kabinetech.
Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se lidovci opět zařadili mezi hlavní parlamentní strany a stali se přijatelným koaličním partnerem jak pro ODS, tak pro sociální demokracii. Poprvé byli v opozici v letech 1998 až 2002, kdy v Česku vládla menšinová vláda ČSSD Miloše Zemana za pomoci opoziční smlouvy s ODS. Z 15 vlád samostatné ČR lidovci chyběli v sedmi včetně té současné vedené Andrejem Babišem (ANO).
Nynější název KDU-ČSL strana přijala v březnu 1992 po sloučení s Křesťanskou a demokratickou unií. Strana má zhruba 25 tisíc členů. V éře samostatné ČR byli jejími předsedy Josef Lux, Jan Kasal, Cyril Svoboda, Miroslav Kalousek, Jiří Čunek a Pavel Bělobrádek.
