Stráský: Klaus mezi křiklouny nebyl

"Nikdy jsme nebyli blízko tomu, že bychom si chtěli řezat uši," říká o vztazích Čechů a Slováků Jan Stráský. Procesu dělení Československa se účastnil ve funkci posledního federálního premiéra, po rezignaci Václava Havla na post hlavy státu v červenci 1992 navíc vykonával i povinnosti prezidenta. O rozpadu společného státu podle něj rozhodly volby v červnu téhož roku.

Jak se s časovým odstupem díváte na rozpad federace? Stále ho považujete za nevyhnutelný? 

Ty odstupy jsou dva. První byl krátce potom a myslím, že i v něm to můžeme vidět jako něco, při čem nebylo ani jedné straně ublíženo a spíše to oběma prospělo. V delším se mi to jeví jako ještě účinnější a lepší krok, protože to ukázalo, že se v tom společném prostoru můžeme docela dobře srovnávat. A rozhodně se zlepšily mezilidské vztahy mezi Čechy a Slováky.

Byla vůbec po rozpadu komunismu ještě nějaká naděje na zachování společného státu?

Na to se zpětně odpovídá snadno: že nebyla. Ale rád bych připomněl, že my jsme o to z české strany docela dlouho bojovali. Slováci ale z jistého hlediska také. Oni o to bojovali tak, že neustále kladli další a další podmínky: zůstaneme s nimi, když... budou dvě armády, dvě měny a tak dál. Podle mě se v tom odrážel i jejich určitý strach z celého toho kroku.

Byla nějaká událost, která vás přesvědčila o tom, že teď už skutečně žádná naděje není?

Řekl bych, že se to ukázalo po těch červnových volbách v roce 1992. Každý z aktérů, který u toho byl, může říkat jiný moment. Pro mě to byla chvíle, kdy pan kolega Mečiar s vážnou tváří tvrdil, že by to rád zorganizoval tak, abychom byli spolu, ale jakmile se bude vstupovat do Evropy, tak aby to byly dvě stoličky a dvě hvězdičky. Což je v podstatě obměněné starší Čarnogurského stanovisko. Ono to v tom bylo jaksi od samého počátku. Připomeňme si jiné momenty našich společných dějin. Jen jsme se dostali na křižovatku v roce 1968, tak my jsme z toho měli normalizaci a Slovensko z toho mělo federaci. Ono to bylo přeci od počátku tak, že jedné straně se v tom společném státě tak moc nelíbilo.

Byla na slovenské straně ta historická ukřivděnost opravdu tak zásadní?

Tuto křivdu jim nechci ani rozmlouvat, ani říkat, že skutečně byla. Řekl bych, že snad nešlo ani o křivdu, ale o to, aby co nejvíc naplnili míru státnosti. A ten československý národ, to byl prostě špatný začátek. A od toho oni postupně dělali krok za krokem. Skoro bych řekl, že oni skutečně netoužili tak moc mít hned svůj stát, že se toho taky trochu obávali, ale čím více těch pravomocí získali, tím více cítili, že se k té myšlence státnosti blíží. A to jsem jim ani teď, ani tehdy nechtěl upírat. Ta začalo už v roce 1918. Oni měli velkou zásluhu, že kdyby bylo po jejich, tak tu komunismus nebyl. Oni je v roce 1946 nevolili tak nadšeně jako na naší straně. 

Byl jste jedním z odpůrců referenda o rozdělení federace. Zastáváte stejný názor i dnes? 

Za tím názorem stojím, on je jen logický a pragmatický, nic ideového na něm není. Jde o to, co by se stalo, kdyby jedna strana toho společného státu v referendu rozhodla tak a druhá opačně. Celý svět se koukal, jestli se nám to podaří rozdělit tak, že se nebudeme přinejmenším rvát v malém. A samozřejmě, kdyby jedna část řekla „chceme rozdělit federaci" a druhá by řekla „nechceme", tak by to mělo nějaké dopady. Věřím, že jen diplomatické a politické, ale vždycky jsou i dopady, které mají blíž k té katastrofické verzi.

Dokonce jste mluvil o tom, že hrozí podobná situace jako v bývalé Jugoslávii... 

Ta podobnost by tu byla, ale samozřejmě ty výchozí podmínky nebyly podobné. Jugoslávie stála na velmi vratkých základech mezinárodnostních vztahů. My jsme si se Slováky nikdy nic vážného neudělali. U nás to nebylo tak blízko k tomu, že bychom si chtěli řezat uši. Ale když se prostě dostanete do krize, která nemá politické řešení, tak pak už je blízko k nějakému jinému.

V souvislosti s dělením federace se nejvíce zmiňují jména tehdejších předsedů národních vlád Václava Klause a Vladimíra Mečiara...

Federaci nerozdělili oni, to bychom tam pak my nemuseli sedět. Byly to poměrně velké delegace, a velmi nekonečná jednání. Samozřejmě oni byli představiteli těch dvou delegací, takže jejich odpovědnost je určitě větší. A kdybychom to podrobně rozebírali, tak tu byli jiní křiklouni, kteří víc vykřikovali o dvou armádách na slovenské straně, nebo zase o penězovodu, který vede na Slovensko, což zase padá na hlavy funkcionářů na české straně. Ale Klaus to nebyl.

Proč se vývoj v obou státech po rozdělení ubíral tak různými cestami? 

Já nevím, jestli to bylo tak výrazně odlišné, spíš se to rozešlo až později. Výchozí podmínky byly různé a ještě dlouho budou. Nechci se pouštět do národnostních charakteristik Čechů a Slováků. Můžeme jít také do zcela odlišné ekonomické situace. Slováci za to nemohli, že tam měli všechny zbrojovky a že pan tehdejší premiér řekl, že jsou k ničemu a zbrojit se už nebude. Pro ně to vytvořilo úplně novou situaci, za kterou nemohli a ze které nejsou úplně venku ještě ani teď, když se podíváme na procenta nezaměstnanosti. Museli řešit trochu jiné pořadí problémů, ale já myslím, že tak daleko od sebe nejsme.

* * *

Jan Stráský od 70. let byl zaměstnancem Státní banky československé. Spolu se svým tamním kolegou Václavem Klausem vstoupil po roce 1989 do politiky a posléze do nově vzniklé Občanské demokratické strany. V roce 1991 zastával funkci místopředsedy vlády, po volbách z června 1992 se stal posledním federálním předsedou vlády České a Slovenské Federativní Republiky. Po rozdělení státu řídil nejprve v letech 1993 - 1995 ministerstvo dopravy, v následujících dvou letech mu připadl resort zdravotnictví. Během takzvané "sarajevské" krize v ODS se postavil na stranu těch, kdo požadovali odchod Václava Klause a spolu s nimi založil Unii svobody. Dvaašedesátiletý Stráský v současné době žije poblíž jihočeských Prachatic a je zástupcem ředitele Krajského úřadu v Českých Budějovicích.

Foto: Petra Mášová