Recenze
Bernsteinova Mše: Slyš mou píseň
18.03.2016 07:20 Recenze
Zpěv stočlenného sboru zaplavuje sál. Valí se jako změť babylonského breptání. Úryvky z melodií i neidentifikovatelné zvuky, kroky a hemžení - lidé ze všech koutů s různými tóny na rtech jdou na mši - pro všechny společnou, přestože každý zpívá podle své vlastní melodie.
Scénická Mše (MASS) amerického hudebního skladatele Leonarda Bernsteina se 45 let od světové premiéry dočkala dalšího českého zpracování. Dílo bylo u této příležitosti speciálně upraveno a zredukováno pro komorní provedení. I přesto vznikl rozsáhlý projekt, ve kterém vystupuje na sto hudebníků: komorní orchestr a bluesový band, barokní sbor specializující se na interpretaci staré hudby, chlapecký sbor, muzikáloví a sóloví zpěváci. Tváří projektu se stal jeho producent Vojtěch Dyk, který ztvárnil také hlavní roli Kněze/Celebranta, díky čemuž nové provedení Mše vešlo do širšího povědomí již před březnovou premiérou.
Leonard Bernstein uvedl Mši poprvé v roce 1971, v době politických kontrastů. Pocházel z rodiny židovských migrantů a stal se celoživotním bojovníkem proti nesvobodě, na světoznámém historickém koncertu v Berlíně na Štědrý den v roce 1989 již v pokročilém věku dirigoval Beethovenovu Devátou symfonii na oslavu pádu berlínské zdi. Mše odráží zmatenost z pogromů a zvratů 20. století, nezůstává však ukotvena v minulosti. Předkládá stále aktuální otázky týkající se osobního prožívání víry a díky současné interpretaci také individuální příběhy lidí hledajících pevnou duchovní půdu a své jedinečné místo ve světě.
Muzikálové dílo dodržuje části klasické mše, je však doplněno o řadu hudebních vstupů a vsuvek. Směsice žánrů a stylů je jedním z jeho hlavních rysů. Klasické, jazzové i rockové pasáže poukazují na jedinečnost světa v jeho rozmanitosti. "Jak zní správná modlitba - v b, cis či g?" ptá se jedna z postav. Česky, anglicky či latinsky? předkládá otázku vícejazyčné libreto.
Na scéně je po celou dobu přítomen orchestr, speciálně složený z bluesového bandu, perkusivního ansámblu a komorního orchestru. Mše zůstává i v novém zpracování z největší části dílem hudebním, pod vedením dirigenta Oskara Rózsy a sbormistryně Michaely Rozsy Růžičkové, po téměř dvouletých přípravách a tříměsíčním zkoušení, precizně provedeným.
Z hlediska scénografie hraje na jevišti dominantní roli konstrukce ve tvaru kříže. Vertikální ráhno tvoří schody, po kterých herci s hlavami častokráte skrytými v černošedých kapucích během inscenace stoupají i sestupují a vyjadřují tím svou dynamickou životní pouť. Na vrchol schodů směřujících k nebi vystoupá v závěru inscenace i sám Celebrant. Scéna symbolizuje jeho odchod ze světa, který jednou všichni opustíme nazí, stejně jako jsme na něj přišli. Nahota je zde explicitně ztvárněná a závěrečná scéna se pro tuto popisnost podobá známému výroku. Výstup je nakonec degradován a naneštěstí se až nebezpečně podobá okázalé senzaci.
Neopomenutelnou součástí scénického obrazu jsou výtvarné projekce promítané na velkých plochách tvořících zadní stěnu scény. Mniši odlišných vyznání i příslušníci různých náboženství, prostory katedrál, mešit a věznic, karavany jdoucí pouští i osmiproudá dálnice, nenarozené děti, vojáci... Krátké postřehy ze současného světa. Spousta podnětů, které snad ani nelze v sobě naráz zpracovat. Časté projekce nenásilným, ale nepodbízivým způsobem nenechávají ustrnout, apelují na nutnost vnímání okolního dění.
Hlavním motivem, kterých v inscenaci vynikající střídmostí není mnoho, je motiv světla - ať už v podobě projekcí hořících svíček, nebo blesků telefonních fotoaparátů (obojí výmluvně dokládá přetechnizovanost doby, která se už vlastně stala normou). Stejně jako Celebrant na začátku Mše zpívá jednoduchý Simple song, také motiv světla jednoduše odkazuje k potřebě člověka vyjít ze tmy a žitím prozářit okolní svět. Shodit černou kapuci a odít se v bílou, která je v představení plně vyhrazena pouze kostýmům dětí. S motivem světla úzce souvisí také jediná dominantní scénická rekvizita: podivně zkroucený bílý strom s ovocem v podobě dutých šedivých plastových trubek. Je bizarní, celý umělý a vypadá jako neživý. Jediný ale po celou dobu vytrvale vztahuje své větve vzhůru. Při bližším pohledu shledáme, že jeho kmen je tvořený z vodivých elektrických kabelů. V tomto těle probíhají netušená tichá spojení, která na závěr inscenace vydají zářivé a oslnivé světlo.
Není nahodilé, že současná interpretace Bernsteinovy Mše zobrazuje tolikeré vnitřní a vnější rozbroje. V odrazu doby není náhodné ani to, jak snadno se lze s duchovními zápasy a touhami postav ztotožnit. Závěrečná část Mše tomu všemu nastavuje druhou tvář. To když se všichni přidají ke slovům malého chlapce - a stejně jako v době vzniku díla - zaznívá sborové, mírné, svorné a vrcholné Adoramus Te, klaníme se ti.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.