Divadelní adaptace filmu Je třeba zabít Sekala upoutá strhujícím kolektivním výkonem celého brněnského souboru, který najednou nemá špatného herce. Scénáře Jiřího Křižana se ujal režisér Martin Františák v hlavní roli s hostujícím Igorem Barešem.
Homo homini lupus. Člověk člověku vlkem. Divadelní podoba úspěšného snímku Je třeba zabít Sekala (1997) v podání herců Národního divadla v Brně je čirou esencí citovaného rčení, kterým filozof Thomas Hobbes demonstroval skepsi k lidskému společenství. Podle Hobbese vnímá člověk jako největší strast smrt a jako nejvyšší hodnotu sebezáchovu, které vše podřizuje. A to za jakoukoli cenu, jak ve filmovém Sekalovi ukázal režisér Vladimír Michálek.
Ačkoli autor scénáře Jiří Křižan slyšel prý nerad, že jeho příběh je moravským westernem, režisér brněnské činohry Martin Františák filmy z Divokého západu parafrázuje hned úvodním nástupem vesničanů s kolty nízko u pasu. Jsou to všehoschopní darebáci, anebo hrdinové, kteří touží po spravedlnosti, za niž i zemřou?
Kdo neviděl film, toho Františák nechává na pochybách, neboť chlapi mají výraz Sedmi statečných i nelítostných mužů Calverovy bandy. V tu chvíli se na scéně objeví Lojzek (Michal Bumbálek) a Jura Baran (Tomáš Šulaj). Lojzek je pro vesnici blázen, ve skutečnosti dobrák od kosti a režisér ho nastylizoval jako excentrickou valašskou máničku. Baran je kovář napojený na odboj, který si s Lojzkem začne nevinně házet míčem. Je válka, nevinnost se rychle mění v hrůzu.
Barane, vraždi!
Baran má v kapse dopis pro starostu, od něhož čeká úkryt, vesnice má ale jiné starosti. Sekala. Nemanželského syna jednoho z domorodců, jenž se spřáhl s okupanty a pod pohrůžkou udání nutí sousedy, aby mu přenechávali svoje statky.
"Je třeba zabít Sekala," shodnou se vesničané; a vraždou pověří Barana. Kdo viděl film, ví, zda to Baran splní, ostatním víc neprozradíme.
Text je mučivý a režisér z herců vykřesává překvapivě vyvážený kolektivní výkon na hraně drásání diváka, excelují Igor Bareš, Tomáš Šulaj a Dušan Hřebíček. A potlesk patří i výpravě Marka Cpina a muzice Nikose Engodinise, oba výtečně namíchali western s moravským folklorem a temnými tóny lidské duše.
Moravský drasťák
Divoký západ je ale v brněnském Sekalovi přítomen jen jako vtípek á la David Lynch. Vztahy na tuzemské dědině, to je teprve pravý drasťák! Pomluvy, nenávist až za hrob, permanentní nevěra, rodinné násilí i napřažené pěsti. A protože sám Martin Františák umí na rodném Valašsku vybílit hospodský sál, hraje soubor brněnské činohry jako o život.
O životy také jde a Anežka (Magdaléna Tkačíková) ho prohraje. Sekal se ji chystá znásilnit, ženu ale přenechá dalšímu kolaborantovi Záprdkovi (Dušan Hřebíček) mstícímu se za škaredost, jíž ho obdařil pánbůh. Pokud Františák chtěl, aby se divák při této silně naturalistické scéně, v níž dojde i na násilné vysvlečení Anežky, zastyděl za schopnost člověka být vlkem, tak se povedlo. Při pohřbu Anežky dokonce recenzentovi skápla slza.
Inscenace je postavena na syrovém herectví, jež se místy může zdát až nepatřičné, vždyť diváci sedí v nablýskaném měšťanském divadle z 19. století. Syrovost a krutost je ale namístě, je ostatně přítomna i v historii divadelní budovy. Stačí si vzpomenout, jak brněnští Češi hnali po válce místní německé ženy, děti a starce v pochodu smrti na rakouské hranice. Přitom tohle divadlo si postavili právě brněnští Němci. Homo homini lupus.
Jiří Křižan: Je třeba zabít Sekala. Národní divadlo Brno, činohra Mahenova
divadla. Režie: Martin Františák. Hrají: Igor Bareš, Tomáš Šulaj, Petr Halberstadt, Magdaléna Tkačíková a další.
