Očima Antonína Kocábka
Neustávající obliba retra

Ve čtvrtek 8. září měl v pražském Divadle Kalich premiéru další muzikál, který vše staví na nostalgii a sází na osvědčenou porci z minulosti: Osmý světadíl. O publikum jistě nebude mít nouzi.

Osmý světadíl v režii Jána Ďurovčíka jako by byl dalším dílem v pomyslné muzikálové sérii, ve které už v minulosti komerčně zabodovala dílka Děti ráje, Ať žije rokenrol či Kdo chce zabít Davida. Tedy muzikály, které nestaví na výpravě, tanečních číslech či výjimečném pěveckém projevu protagonistů, ale především spoléhají na sklony k nostalgii a oblibu popu let dávno minulých. Na tomto trendu není pro nikoho, kdo se není líný rozhlédnout, nic překvapivého, o tom, že tento zjevný kalkul vychází, jasně svědčí i například televizní program, kde vykopávky z archivu ve sledovanosti nechávají současnou tvorbu daleko za sebou.

Muzikál naznačuje, odkud vítr vane, už samotným názvem: Osmý světadíl je jednou z letitých písní slovenské popové stálice Elán (frontman kapely Jožo Ráž se rád považuje za rockera, ale koketování s rockem v Elánu skončilo někdy před třiceti lety). A právě na jeho písních je celé představení nejen postaveno, ale spolu s nimi stojí a padá. Dá se tudíž předpokládat stejný vývoj, jaký byl patrný u ostatních zmíněných inscenací: pamětnice a případní pamětníci si pod záminkou vyražení si "za kulturou" půjdou zavzpomínat na své mládí a dost možná s sebou vezmou i své potomky.

Tvůrci k materiálu – s přihlédnutím k tomu, o jaký žánr se jedná - přistoupili poctivě. Důkladně vybrali obsazení a je to znát i na výsledku. Namísto plejády všeobecně známých jmen je tu jen několik průměrně známějších tváří (Zbyněk Fryc, Alžběta Stanková, Jan Révai), ale zato řada "no name" zpěváků a tanečníků, kteří zatím sice nejsou mediálními hvězdami, ale o to víc je suverénní jejich taneční a především pěvecký projev. Ve zhlédnuté předpremiéře v titulních rolích vystoupili Michaela Doubravová a Roman Tomeš a oba byli nejen pohybově skvělí, ale především mnohdy pěvecky předčili originální interprety.

Inscenace má sympatickou minimalistickou scénografii a několik silných míst, jakým je například mezihra písničky Stužková s rytmikou na kuchyňské nádobí po vzoru i u nás známé performerské skupiny The Stomp. Ta a nadšení herců, kteří nezachovávají pouhou profesionální chladnost, ale do jednotlivých scén jdou s nadšením a viditelnou snahu bavit i sebe sice někdy prvoplánovými, ale na muzikálové publikum funkčními vtipy, vyvažují  poměrně slabý děj, prkenné dialogy  i emocionální vydírání, které diváka provází prakticky po celou dobu.

První polovina se rozbíhá jen velmi líně, mluvené pasáže připomínají školní ochotnické představení a slouží jen jako pouhé "spojováky" mezi písničkami. Samozřejmě je tu i libretistova bezradnost, s jakou je děj přizpůsobován textům písní, známá už třeba z Dětí ráje, kdy lze poměrně snadno odhadnout podle dialogů, jaká píseň za chvíli zazní. Mnohé obrazy pak působí jako pouhá výplň. V druhé části večera vše dostane větší švih a spád, a až na obskurní dějovou zápletku s chápavými mafiány, která by uvěřitelně nepůsobila snad ani ve večerníčku pro předškolní děti, nejspíš muzikálového diváka s úspěchem uspokojí.

Snad i díky slovenštině v textech písní (která ovšem působí přinejmenším divně v konfrontaci s českými dialogy) Osmý světadíl hodně připomíná svou atmosférou i naivně černobílým viděním světa filmovou trilogii režiséra Dušana Rapoše Fontána pre Zuzanu. Aplaus v závěru se dal čekat. Retro je dnes v kurzu a tvůrci se v tomto směru nemohli splést. Pro spoustu dnešních třicátníků a čtyřicátníků je Elán synonymem jejich mládí, a i když ty písničky hýří velkými slovy i gesty, předstíráním a konstrukcí něčeho, co se i v době svého vzniku jevilo nereálně jako z televizní obrazovky, svých příznivců si jistě najdou dost.

Při zamyšlení proč, se nabízí jednoduché vysvětlení. Právě díky oné nereálnosti, na které jsou postaveny, jsou vlastně jakousi moderní obdobou pohádky. Světem, který je protikladem tomu reálnému, ve kterém nejenže mafiáni nikomu nedají peníze dopředu, ale s obyčejným člověkem se vůbec nebaví. Ve kterém se berou lidi po náhodném setkání a často se i rozvádějí a osudová  láska se odehrává spíš ve snech, protože ta opravdová vypadá zcela jinak. Obliba podobných vyfabulovaných příběhů pak nepřekvapí. A soudě podle reakcí publika na nový muzikál, tento trend rozhodně ještě není u konce.