Od nevázaného veselí s Petrem Čtvrtníčkem k jednomu z vrcholů dějin českého divadla s Janem Libíčkem s odbočkou do Maďarska a zpět ke zdroji - pravzoru absurdního dramatu. To byl Ubu víkend v pražském Divadle Na zábradlí.
Jarryho hra Král Ubu je pokládána za moderní klasiku, jakýsi předobraz nejen absurdního divadla, ale také - dle osudu mnohých brilantně prozíravý - obraz diktatur, které nás ve 20. století tak laskavě svíraly. Co s tou hrou dnes, je věc názoru, zdá se, že experimentující texty častou zestárnou rychleji než ty tradiční: už proto, že každý experiment je předstižen tím dalším, ještě experimentálnějším. Z tohoto hlediska se může jevit jako kuriózní, když se se slzou v oku stále vzpomíná na „kultovní" Grossmannovu inscenaci Krále Ubu s Janem Libíčkem v titulní roli z 60. let, která do jisté míry - řekněme spolu s Havlovými hrami téže éry - „udělala" Divadlo Na zábradlí.
Právě to uspořádalo nyní Ubu víkend, jehož součástí bylo - kromě vcelku samozřejmého promítání videozáznamu oné Grossmannovy inscenace a kromě ještě samozřejmějšího představení kousku Ubu se baví ze současného repertoáru DnZ - také scénické čtení hry v podání dnešního souboru pod vedením dnešního uměleckého šéfa Davida Czesanyho a hostování maďarského souboru Maladype s vlastní inscenací Übü Király v režii Zoltána Balásze.
Maladype z Budapešti přivezlo sympatickou podívanou pro čtyři herce, kteří jsou zavaleni stohy novin a polonazí v zásadě deklamují text - někdy i zpěvně nebo aspoň rytmizovaně. Akci nahrazuje pobíhaní po hromadě knih nebo zuřivá gestikulace (král - hrál ho Ákos Orosz - je totiž uvězněn uprostřed); královna (v podání herce Zoltána Lendváczkyho) zase trůní na vrcholu. Celé se to odehrávalo pochopitelně v maďarštině a promítaly se české titulky - ty ovšem herci brali do hry a občas je k obveselení vlastnímu i všech diváků předčítali. Přítomna byla ve zvukové kabině i simultánní tlumočnice, která zasáhla „hlasem shůry", kdykoli se páni herci odchylovali od textu a začali volně improvizovat.
Aby toho nebylo málo, obklopeni byli pochopitelně svazky českých novin. Mezi Blesk a MF Dnes se jim kupodivu zamotal i nějaký ten list z českého literárního obtýdeníku Tvar. I tyto české tiskoviny se staly terčem vděčného humoru, když z nich herci předčítali - titulky či jména osob na fotografiích. Šlo jim to docela dobře, však se českou výslovnost také učili před představením pod dohledem oné simultánní tlumočnice - a samozřejmě to vyvolávalo salvy smíchu. Svým způsobem je to osvěžení tradiční (vzpomeňme již trapnou manýru popových hvězd oslovit vždy na začátku koncertu nějakým tím „ahoj Praho"), po nějaké době to však může být trochu únavné a vlastně je to celé prajednoduché. Celá knihařsko-zvuková show se pak příliš netýkala tématu Ubu, takhle by šlo udělat jakékoli drama. To však není výtka a hlavně to není nic proti tomu, co se pod značkou Ubu odehrává v Divadle Na zábradlí běžně.
Titul Ubu se baví vznikl v režii Jiřího Havelky a už rok je terčem posměchu i obdivu; diváci Zábradlí berou pokladnu útokem. Vyrojilo se i množství pokusů o intelektuální výklad, kterému se však tento hravý výbuch žertů dost vzpírá. Jako by skutečnost, že se hodinu a půl díváte na čistokrevnou ptákovinu, která baví herce - a co hůř, i vás -, muselo být na jevišti divadla s avantgardní minulostí vždycky vykoupeno nějakým tím filozofickým výkladem o odcizenosti západní civilizace a podobně.
Pod názvem Ubu se baví se totiž pod vedením režiséra Jiřího Havelky rozjíždí nevázaná zábava, která s Ubu nemá společného vůbec nic. Dost možná je to jeden z docela dobrých způsobů, jak se k původnímu textu dnes postavit. Když se celý film (divadelní inscenaci tohoto typu jsme dosud nezaregistrovali) odehrává v letadle, obvykle to znamená, že na konci bude katastrofa; jsem rád, že v případě Havelkova Ubu na Zábradlí tomu tak není. Řekněme rovnou, že se po celou dobu (odvážně? neinvenčně?) balancuje na rozhraní vtipu a trapnosti, dost se pracuje s banalitou (nikolivěk s ubunalitou, jak nám sugeruje aerodynamický podtitul inscenace).
Letušky posluhují, cestující se baví a hádají (je mezi nimi pár buranů a pár akurátních pánů) a občas se taky neděje vůbec nic. Všechno to má zkrátka vcelku standardní průběh, než se zjistí, že každý cestující letí někam jinam - a do konce se vlastně nevysvětlí, kdo tedy letí špatně. Nepochybným osvěžením je estrádní číslo Petra Čtvrtníčka v roli kapitána letadla. Sice předvádí libovolný skeč z jakéhokoli televizního vystoupení, i tak ale zůstává jedním z nejzábavnějších mužů planety; jako předskokan si poslouží on sám v roli kuriózního pasažéra směřujícího do Brna.
Inscenačně potěší skutečnost, že herečky se průběžně mění z pasažérek v letušky a naopak, a pozornější divák se tak může zaměstnat sledováním, kdo zrovna sedí, kdo hraje a kdo odchází nenápadně do zákulisí. Zrovna tak zapojení televizních reklam a zábavných skečů, v nichž vystupují někteří z účinkujících, vytváří dojem hry ne na druhou, ale na několikátou, který neustále podtrhuje Josef Polášek na zadním sedadle, když se s nevěřícným výrazem otáčí dozadu, aby se podíval do publika s pohledem „opravdu tu sedíte?". Celou inscenaci lze vyložit jako gigantický pitvorný škleb vůči divákům: ti se sice trochu pobaví, ale v banálnějších fázích se mohou trochu nudit nebo podlehnout dojmu, že se herci baví daleko víc - a na jejich účet. A to se mi líbí.
