S takzvaným studentským divadlem to není jednoduché. Někdy vědí, co chtějí říct, ale neumějí to; jindy něco umějí, ale zas nevědí, co chtějí říct. Každopádně spíše než pro krystalické umělecké zážitky se tam člověk vypravuje pro případné nové objevy budoucích talentů.
Delší dobu s potěšením sleduji soubor Divadlo na cucky z Olomouce. Pod vedením intendanta Jan Žůrka z Horky nad Moravou je to totiž těleso, které dávno překročilo dimenze normálního studentského nebo amatérského souboru, běžně spolupracuje s mladými profesionálními herci a režiséry, a to s těmi inspirativnějšími (Jan Frič, Ján Mikuš, Anna Petrželková). Cucky mají velmi pozoruhodnou dramaturgii, opírající se o současnou zahraniční dramatiku: několikrát uvedli i českou premiéru. Pevné místo v jejich repertoáru má i původní tvorba. Nehrají jen v Olomouci, kde zabydlují především útulný podkrovní sál na konviktu Palackého univerzity, ale často hostují v Praze i jinde, nechybějí na význačnějších českých festivalech - a jsou zváni i do zahraničí.
Možná trochu paradoxně za jejich nejvydařenější inscenaci pokládám svéráznou dramatizaci Flaubertova románu Paní Bovayrová, kterou hrají v lehce bizarní stylizaci "eseje na přehlídkovém mole" pod názvem Mme Bovary. Součástí je poměrně ostrý názor režiséra (Jan Žůrek) na samotnou paní Bovaryovou (v rozporu s románovou předlohou se tedy staví proti hlavní hrdince) a nervní hudba Jana Plíhala v podání živé kapely. Nechybí ani jemný humor, opírající se především o soustředěné a osobité výkony Ondřeje Jiráčka a Tomáše Uhera.
Ke zbytku jejich tvorby, jakkoli je mi soubor sympatický a drží si jistou úroveň, bych byl příkřejší. Další dvě režie Jana Žůrka se vyznačují jistou nevýbojností, a výsledek tedy odpovídá spíše slabším textům. Oblíbenci Laury de Weckové tak zůstávají nezávaznou studentskou komedií, nejnovější počin, bezhlaví/kopftot sice usiluje o závažnější psychologická témata, včetně zneužívání a incestu, ale rakouské autorce Gerhild Steinbuchové se to ne zcela zdařilo. Příběh působí klišovitě až nudně a pranic mu nepomáhá lehce experimentující forma.
Mnohem zajímavější je bizarní norský autor Jon Fosse, jehož Někdo přijde režíroval v Divadle na cucky Jan Frič. Scéně dominuje velká vana, v hororovém dramatu, které stojí pro Fosseho typicky na opakování banálních slov a frází vzdáleně připomíná jakéhosi laskavějšího Thomase Bernharda, zaujmou herci v čele opět s Tomášem Uherem, stranou nezůstávají ani Petra Ševců a Zdeněk Vévoda.
Hry Cleansed britské autorky Sarah Kane se pod názvem Vyčištěno chopila Anna Petrželková a navzdory některým pozoruhodným hereckým kreacím nešlo o úplně drásavou a drastickou záležitost. Ostatně pokládám Sarah Kane za přeceněnou, její výlevy mají blíž k pubertálnímu deníčku než ke skutečné dramatické tvorbě - a její tragický konec na tom nemění nic. Nakonec si neodpustím vzpomínku na patnáctiminutovou performanci Vojcek_koncept na loňské Divadelní Floře Olomouc: pozoruhodný a zábavný kousek v režii Jána Mikuše měl být původně jen živým trailerem na vlastní inscenaci Vojcka, ke které však nakonec nedošlo.
Cucky patří k tomu nejzajímavějšímu v českém "mladém" divadle. Plány do budoucna vyznívají více než směle: navzdory občasnému kolísání ve výrazu se vyplatí těleso sledovat do budoucna.
