Debata o sloučení obou pražských oper otevřela ještě jedno zajímavé téma: co s Národním divadlem. Tedy s historickou budovou, v níž se nedá divadlo hrát.
V souvislosti se sloučením Státní opery Praha a Národního divadla, které nyní chystá ministerstvo kultury, konečně padlo, co je už dávno veřejným tajemstvím: historická budova Národního divadla je pro hraní opery a baletu zcela nevhodná a baletní a operní soubor se konečně budou stěhovat pryč. Vtip je v tom, že se tam nedá hrát ani činohra.
Národní divadlo je jistě plodem velkého vlasteneckého nadšení (bez daru císaře Františka Josefa I. by nevzniklo), nicméně vzhledem k nedostatku místa, času a lecčehos dalšího vznikla budova, v níž se - na rozdíl od Stavovského divadla anebo Státní opery - hraje divadlo s obtížemi. Na historickou budovu jsou navíc navěšeny naděje a obsolentní představy různých tradicionalistů a byrokratů, které se dosud nepodařilo nikomu prolomit.
Zřejmě nejlepší by bylo z historické budovy Národního divadla udělat muzeum, kde se budou pořádat třeba i ty svatby, nebo budovu rovnou zbourat. Její architektonická hodnota je beztak sporná a šlo by - minimálně symbolicky, manifestačně - o jeden z nejkulturnějších počinů posledních let.
Jestli má dům zůstat, je čas se zamyslet nad smyslem Národního divadla do budoucna. Postupem času totiž došlo k perverzi názvu: národní bylo v 19. století kdeco a rozhodně takový název neoznačoval skutečnost, že je instituce vlastněna (a tudíž dušena) státem. Většina divadel, muzeí i dalších institucí ostatně v té požehnané době vznikala ze soukromé a spolkové iniciativy. Vzato kolem a kolem, „národ", zastoupený státem, nemá na Národní divadlo žádný nárok, a pokud má budova dál fungovat jako divadlo, je třeba ji svěřit skupině extravagantních (třeba i zahraničních) divadelníků, kteří by z ní vymetli satanský puch dosavadní tradice.
