Už ve čtvrtek nás čeká premiéra nového velkorozpočtového hollywoodského zpracování z biblických časů - nového Ben-Hura. Recenzi na nový film Timura Bekmambetova zatím nechme stranou; spokojme se s tím, že ty zahraniční jsou podle očekávání hodně příkré, některé až skoro popravčí, a ani diváci se prozatím na snímek moc netváří: po ohodnocení zhruba třemi tisícovkami přispěvatelů na serveru IMDb.com má ne právě lichotivé skóre 5,4/10. Dnes se ještě podívejme na příběh Judy Ben-Hura, jak jej za více než sto let pojímali filmaři různých epoch filmové historie.
Židovský princ Juda Ben-Hur se zrodil v hlavě vojáka, politika a spisovatele Lewa Wallaceho. Už jeho život by vydal na samotný román či zajímavý film - byl třeba generálmajorem vojsk Unie během americké občanské války Severu proti Jihu, dosáhl zde třeba významného úspěchu, když v bitvě na řece Monocacy dokázal s 5800 muži dlouze zdržovat 14 000 konfederačních vojáků, než dorazily posily generála Granta, a dokázal tak zabránit jižanskému útoku na nechráněné hlavní město Washington. Po válce se stal guvernérem v Novém Mexiku (mimo jiné v době, kdy tam řádil pistolník Billy Kid) nebo vyslancem USA v osmanské říši. Napsal několik zajímavých knih (třeba včetně divadelní hry o římském císaři Commodovi), z nichž největší proslulosti se dočkal román Ben-Hur: A Tale of Christ (Ben-Hur: Příběh Kristův), vydaný u nakladatelství Harper & Brothers 12. listopadu 1880.
Děj románu, silně prodchnutého křesťanskou vírou, je všeobecně známý. Princ Juda Ben-Hur v okupované Judeji upadne v nemilost svého někdejšího přítele z dětství a nyní správce Messaly, protože se odmítne angažovat v pořímšťování tamních Židů. Shodou nešťastných náhod se ocitne na galejích, zachrání však římského důstojníka, čímž se dostane z otroctví do Říma, a díky laskavému gestu vládnoucího císaře Tiberia se vrátí zpět do vlasti, kde v nervydrásajícím závodě kvadrig porazí samotného Messalu. Druhým plánem románu je počátek křesťanství a příběh vrcholí při Kristově ukřižování.
První pokus
Ben-Hurův příběh se dočkal prvního zfilmování již v roce 1907, dodnes je k vidění, stačí si pustit YouTube. Režiséru Sidneymu Olcottovi a scenáristovi Genu Gauntierovi se podařilo celý opus vměstnat na plochu 15 minut, což přirozeně z dnešního pohledu vypadá trochu komicky. Samozřejmě tam není všechno, celá řada motivů chybí, pasáž na galejích byla vypuštěna úplně. Krátkometrážní snímek navíc trpí nešvary filmečků z doby počátků kinematografie - kamera je hodně statická, herci hrají teatrálněji než na divadle, a kdo nezná předlohu, lehce se může ztratit, co že se to na misanscéně vlastně odehrává.
Za zapamatování tak slouží vlastně ani ne zapomenutý Herman Rottger v roli Ben-Hura jako spíš Messala v podání Williama S. Harta, který se představil ve své první roli. I Hartovo jméno už dnes jen málokomu něco řekne, přesto je dobré si připomenout, že se z něj v desátých letech 20. století stala jedna z prvních westernových hvězd a jeho popularita byla srovnatelná s dnes známějším kovbojem téhož období Tomem Mixem. A vedle toho, že šlo údajně o první film v dějinách, který se odehrával v dobách Římské říše, jednalo se o první snímek v dějinách kinematografie, který vyvolal soudní spor o autorská práva. Olcott a Gauntier totiž vyšli z divadelní hry W. Younga, jenž autory zažaloval a spor vyhrál.
Kolos mezi němými filmy
Trvalo to osmnáct let, přesně do roku 1925, než si filmaři na populární látku vzpomněli znovu. Tentokrát ale už nešlo o filmeček starého typu, ale jeden z nejúžasnějších němých velkofilmů. V tehdejší době, kdy se náklady pohybovaly kolem 200 tisíc dolarů, dostali režiséři Charles Brabin, Rex Ingram, Fred Niblo, Christy Cabane a J. J. Cohn budget ve výši neskutečných čtyř milionů, čímž se snímek stal nejdražším němým filmem všech dob. To se pochopitelně odrazilo i na zpracování - peníze byly použity na působivé davové scény, výpravné kostýmy nebo na ranou verzi barevné techniky zvané Technicolor, takže tento Ben-Hur je navzdory roku výroby dokonce částečně v barvě. Trvá 143 minut a dodnes jde úchvatnou podívanou.
Ben Hur: Příběh Krista byl prvním počinem, které realizovalo nově vzniklé studio Metro-Goldwyn-Mayer, a to se uvedlo ve velkém stylu. Snímek, na plakátech inzerovaný jako "Film, který musí každý křesťan vidět" (na rozdíl od verze z roku 1907 také již akcentoval postavu Ježíše Krista), se z velké části natáčel v Itálii. Dohromady v něm vystupuje neuvěřitelných 125 000 komparsistů, z čehož je znát, že se lidí opravdu nedostávalo. Svůj debut tak v minirolích zažily pozdější hvězdy jako Clark Gable, Gary Cooper, Fay Wrayová nebo Carole Lombardová, zbytek davových záběrů obsadili Italové. To platilo jen vyjma představitelek nymf, v jejichž rolích vystupují Francouzky. Italky se totiž tvůrcům zdály moc ošklivé, tak raději zaplatili za francouzské herečky. Dobře však věděli, proč to dělají - jelikož se snímek natáček v době před zavedením hollywoodského etického kodexu, s nahotou se takové cavyky ještě nedělaly a na plátně si chlípný divák mohl užít celé řady odhalených žen.
Při tak náročných scénách však docházelo i k neštěstím. Při natáčení závodu v aréně se zabil jeden z kaskadérů, celkem po dobu vzniku snímku zahynulo na sto koní. Jednalo se o vyčerpávající a náročné natáčení (jen výroba scény závodů čtyřspřeží trvala dva měsíce!) a všichni si asi oddychli, když bylo po všem. Jako pomník jejich práci však zůstal skvělý snímek, který dodnes bere dech. Coby elévové se na jeho vzniku podíleli další dvě významné postavy světa - pozdější producent Sam Zimbalist a jeden z asistentů režie William Wyler. Tentýž Wyler, který za 34 let natočí vlastní verzi Ben-Hura. A tím stvoří jeden z nejúspěšnějších filmů všech dob.
Vrchol období velkofilmů
Oscarový ceremoniál v dubnu 1960 měl jasného favorita, přesto došlo k události, kterou asi nikdo nečekal. Jediný snímek získal zlatou sošku v kategoriích nejlepší film, režie, hlavní i vedlejší herec, barevná kamera, střih, hudba, výprava, kostýmy, mix zvuku a vizuální efekty, neproměnil pouze jedinou nominaci - na adaptovaný scénář (tam vyhrál scenárista filmu Místo nahoře). Celkem 11 z 25 cen Akademie získal Ben-Hur (1959), čímž ustavil absolutní rekord, který až v roce 1998 dorovnal Titanic a v roce 2004 závěrečný díl Pána prstenů Návrat krále. Ben Hur se tak na dlouhá léta stal synonymem pro nejúspěšnější film všech dob.
Snímek režiséra Wylera vznikl ve vrcholící době zlatých časů Hollywoodu, v době, kdy kina válcovaly historické velkofilmy. Nově používané techniky umožnily realizovat do té doby nevídané možnosti a daly vzniknout nesmrtelným veledílům. Ben Hur se stal vrcholem tohoto období - a zároveň předzvěstí konce studiového systému, který vyvrcholil finančními problémy s Kleopatrou v roce 1963, aby ustoupil období silných autorských osobností. Ale to se v roce 1959 zdálo nekonečně daleko. Wyler se nebál dát svému opusu stopáž o délce 212 minut, použít na 50 tisíc komparzistů, 300 kulis či milion rekvizit (to není hyperbola, opravdu milion!) a obsadit nejzářivější hvězdy své doby. V titulní roli se blýskl mužný představitel chlapáckých rolí Charlton Heston, který za ni získal svého jediného Oscara v životě. Na natáčení se dokonce jen tak přišla podívat Audrey Hepburnová, a tak se začalo tradovat, že ve snímku vystupuje jako statistka.
Památnými scénami se tento Ben-Hur jenom hemží. Zde se objevily později citované scény s Ježíšem Kristem, kterému není nikdy vidět do tváře (tento motiv letos rozkošně parodovali bratři Coenové ve filmu Ave, Caesar o natáčení biblického velkofilmu - ani tam nebylo Ježíši i jeho představiteli vidět do tváře a herec si nebyl jistý, zda je vlastně mezi hlavními rolemi, nebo ne). Nejzásadnější se ale stal dvacetiminutový závod kvadrig, který obšlehl třeba George Lucas při závodu kluzáků v epizodě Star Wars Skrytá hrozba. Po dvouleté přípravě se točila pět týdnů a bez zvuku, ten byl dodán až v postprodukci. Stála milion dolarů, patnáctinu celkového rozpočtu, použilo se při ní 80 speciálně vycvičených koní a 15 000 komparizistů. Nerežíroval ji však hlavní režisér Wyler, ale Andrew Marton, a získal za ni speciální Zlatý glóbus.
Poslední pokusy
Po fenomenálním úspěchu z roku 1959 příběh židovského prince zůstal nadlouho u ledu. Bylo to pochopitelné, nikomu se nechtělo adaptovat něco, co má tak nedostižný předobraz. Poprvé to zkusilo až roku 2003 studio Goodtimes Entertainment, ale jen animovaným, hodinu a půl trvajícím videofilmem. Jde o verzi pro děti, podívat se na ni dá a je zajímavá snad jen tím, že titulní postavu v originále namluvil tehdy osmdesátiletý Charlton Heston, jenž se po čtyřiačtyřiceti letech vrátil do jedné ze svých nejslavnějších rolí.
Do letoška posledním pokusem o zpracování Wallaceho románu byl dvojdílný televizní film z roku 2010. Není až tak strašný, jak je kritiky někdy označován, je při jeho sledování mít na paměti, že je to zkrátka "jenom" televizní film. Takže diváka nesmí zaskočit, že místo důrazu na velkolepé scény se spíš snaží o emocionální sdělení. Horší je modernizace třeba ve smyslu poprockového moderního hudebního doprovodu, který se k biblické látce ani trochu nehodí, a asi nejhorším prohřeškem bylo obsazení hlavní role necharismatickým a hlavně podprůměrným hercem Josephem Morganem, který z filmu dělá nudnou a nezajímavou podívanou.
Až letos do kin vstupuje Ben-Hur, jenž si za cíl klade měřit se s Wylerovým veledílem. O tom, zda jsou tyto ambice oprávněné, můžeme zjistit právě teď.
