Příběh jedný kapely
Dvořák z Lucie: Chtěli jsme být největší, nejslavnější a nejchytřejší

Kapela Lucie na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary představila celovečerní dokument Lucie - Příběh jedný kapely. Film, který rekapituluje 30 let existence oblíbené české skupiny, vznikal čtyři roky. On-line deníku TÝDEN.CZ o něm více řekl klávesista a zakládající člen kapely Michal Dvořák.

V dokumentu Lucie: Příběh jedný kapely, který uvádíte na karlovarském filmovém festivalu, jeden z vás říká, že jste všichni lítali, akorát David Koller měl schopnost být vždycky nohama na zemi.

Já si myslím, že lítali všichni včetně Davida. Každý svým způsobem jinak, ale ve finále jsme se vzájemně doplňovali a díky tomu jsme dneska tam, kde jsme. Já tvrdím, že naše skupina je velice výbušná směs velice originálního koření a tohle kari se jménem Lucie je natolik zajímavé, že to baví kromě nás čtyř ještě někoho jiného. To je myslím princip jakéhokoliv uměleckého sdružení, že ti lidé mají co říct. Kdybychom byli čtyři stejní chlapi, tak to asi nebude tak zajímavé.

Jednu dobu, někde na počátku existence Lucie, jste dělal kapele manažera. Jaká to byla zkušenost?

V roce 1990 jsem udělal tak velké turné, že jsme se hned rozpadli. Já jsem totiž po vzoru velkých amerických tour naplánoval šedesát tři koncertů. Od Košic až do Aše. Říkali jsme si, konečně to dokážeme a těch šedesát dní v kuse, kromě tří dnů volna, protože se mi nepodařilo nasmlouvat koncert, jsme každý den vystupovali. Zahráli jsme, šli na večírek, přespali a druhý den v poledne jsme dojeli na další kšeft. Trvalo to dva měsíce plus tři dny v kuse, a to si myslím, že by nepřežil nikdo ve zdraví. Tenkrát jsme ještě neměli peníze, tak jsme spali na pokoji pohromadě a ta ponorka byla obrovská. V roce 2014 jsem se k manažerování vrátil a udělal comeback.

V závěru filmu se každý z vás vyjadřuje k tomu, co bude s Lucií v roce 2020 a vy říkáte: Doufám, že Lucie už nebude.

Když je vám pětadvacet, tak si myslíte o všech, kterým je přes třicet, že jsou geronti. Dneska vím, že to tak není a doufám, že ještě dlouho nebude. Když je člověk mladý, plácá hrozné nesmysly. To si ale odpouštím. 

Při tak náročné šňůře jakou tady vzpomínáte, jste museli mít hlasivky na dranc. Měli jste osvědčené metody, jak se dostat do formy, když přišly nějaké neduhy?

Naše osvědčená metoda byla, že kšeft je svatý a dokud člověk neumře, tak koncert odehraje. Takže antibiotika, vincentky, kluci jsou velký bylinkáři...

...na stará kolena...

Ne, myslím, že kytarová sekce odjakživa.

Co jste ve filmu moc nezmiňovali, je vývoj vašich kostýmů. Člověk se dost nasměje, když vidí Davida Kollera v plášti ala Malý princ a vás v bílé blůze s obrovskými vycpávkami na ramenou.

My jsme chtěli být největší, nejslavnější a nejchytřejší kapela na světě, takže jsme pro to dělali úplně všechno. Samozřejmě pouze v mezích co bolševický sortiment a schopnosti našich kamarádů dovolily. To byly všechno na koleně dělaný věci. Ty vycpávky se tenkrát daly venku normálně koupit a my si je doma vyřezávali žiletkou z molitanu. Kdo neměl vycpávky a stojací límec, byl out. Já si dokonce vzpomínám, že mi kamarádka ušila kabát z koberce. Byly to neskutečné věci, ale přežili jsme.

Snažili jste se vůbec nějak vizuálně sladit?

Bylo to těžké, protože každý jsme z úplně jiného hudebního ranku, což ale zase přispívá k pestrosti kapely. Já byl vždycky spíš novovlnný směr, art rock, Robert byl víc rockového zaměření, David nejspíš undergraund a u každého se to vyvíjelo. Ale ve finále ta new wave nebo noví romantici, nás všechny spojovala. Každý se ale chtěl oblékat jinak. David jednou přišel v batikovaném tričku a Robert celý v kůži. Na tom pódiu to vypadalo bláznivě, tak jsme se potom snažili sjednotit. Pamatuji se, že jsem měl i nějaké kožené oblečení. Ušila mi ho jedna návrhářka ze zbytků kůže, které nakoupila v Řempu a já byl samozřejmě hrozně pyšný, že mám svůj první kostým ušitý na míru. Prostě jsme chtěli mít kostýmy jako velká kapela. My jsme taky jako jedna z prvních kapel dělali velké scény. Měli jsme různé stojany na bubny, které jezdily dopředu a dozadu, k tomu stahovací projekce, prostě ve všech směrech jsme se snažili vždycky posunout minimálně o patro výš než všichni ostatní.

Ve filmu mimo jiné ukazujete stůl, u kterého jste se rozpadli a bojíte se k němu usednout, abyste něco podobného nepřivolali.

To je stůl v kulturáku ve Chvaleticích, kde jsme díky našemu kamarádovi mohli měsíc zkoušet. My jsme tam tenkrát i spali. Nechali jsme si na podiu postavit velký aparát, který jsme neotočili na lidi ale na nás a tam jsme si v prázdném sále dělali pro sebe rockový koncert. Každý den jsme tam zkoušeli. A u toho stolu jsme si řekli, že bude konec. My jsme si to vždycky řekli, ale pak jsme ještě půl roku dohrávali, protože jsme profíci.

To byl nějaký velký zásadní rozchod?

To ne, ten přišel v roce 2003, ale mezitím byla spousta mezirozchodů a tenhle byl jeden z těch větších.