O zneužívání chlapců katolickými kněžími, traumatech, která i po desítkách let vzbuzuje, a také neochotě církve zločiny důsledně řešit vypráví film francouzského režiséra Françoise Ozona Díky bohu (Grâce à Dieu), který se představil na mezinárodním filmovém festivalu Berlinale. Kontroverzní je nejen skutečným tématem, ale i tím, že pojednává o případu, v němž teprve bude rozhodovat soud.
"Soud se uskuteční, tak jak se uskuteční. Francouzský právní systém je dost silný na to, aby ustál dopad filmu," věří Ozon, podle něhož tak jeho snímek neovlivní verdikt, který má padnout 7. března.
Před soudem v Lyonu stanul v dosud nejvýznamnějším podobném procesu ve Francii mimo jiné místní arcibiskup a kardinál Philippe Barbarin, který je obžalován ze zatajování činů kněze Bernarda Preynata. Ten je podezřelý, že do roku 1991 zneužil kolem 70 nezletilých osob. Rodinám některých dětí se kněz, s nímž má letos začít zvláštní proces, ke zneužívání přiznal. Přesto a přes mnohé indicie, které církev měla, mohl Preynat až do roku 2015 pracovat s dětmi.
Trailer k filmu Díky bohu (Grâce à Dieu)
Právě tento pobuřující fakt je výchozím bodem více než dvouhodinového dramatu, v němž se čtyřicetiletý otec pěti dětí Alexandre Guérin (Melvil Poupaud), kterého Preynat v minulosti také zneužíval, rozhodne, že to tak nemůže dál nechat. Obrátí se proto na kardinála Barbarina a požaduje, aby rázně zakročil. Když ten se k tomu nemá a jen oddaluje rozhodnutí, podá Guérin na kněze Preynata trestní oznámení.
Velmi rychle se pak ukáže, že Guérin rozhodně není jedinou obětí duchovního, který chlapce zneužíval především na skautských táborech. Trojice dalších, jejichž traumatické dětské zážitky jsou ve filmu jen naznačeny, pak založí skupinu a začne publikovat své vzpomínky, čímž se snaží vytvořit veřejný tlak na vyšetřovatele i církevní činitele.
Režisér Ozon, který je na Berlinale v hlavní soutěži už popáté, se o skupině dozvěděl náhodou na internetu. "Velmi se mě dotkla řada příběhů," vzpomíná. "Navázal jsem s nimi kontakt, promluvili jsme si, oni mi řekli své příběhy a souhlasili s tím, abych natočil film založený na jejich skutečných zážitcích," podotýká jedenapadesátiletý filmař. "Věci, které mi řekli, jsou mnohem horší než to, co vidíte ve filmu," dodává.
Snímek, k němuž Ozon napsal i scénář, k vyprávění příběhu často využívá i citací z rozsáhlé korespondence, kterou muži s církví vedli. Jejich apely jak v písemné, tak osobní konverzaci přitom často narážejí na hradbu církevních hodnostářů, kteří snižují utrpení zneužitých a tvrdí, že se vše stalo už dávno, a že to tedy není potřeba řešit. Kardinál Barbarin třeba místo hledání skutečného řešení s Guérinem raději diskutuje o tom, že by neměl používat slovo pedofil, které podle něj primárně označuje člověka, který má rád děti. A kněží mají milovat děti, zdůrazňuje kardinál. "I když ne až tak moc," dodává.
Ještě horší je pro některé z obětí zneužívání to, že podobně reagují i jejich rodiče, kteří si odmítají připustit, že se něco takového vůbec stalo, a že tedy oni nedokázali své děti dostatečně ochránit nebo se alespoň církvi postavit po činu. Právě děti takových rodičů se svým traumatem v dalším životě nejvíce bojují. Někteří z nich - jak také ukazuje film - ho nikdy nedokážou překonat.
